Příběh: kostel Povýšení svatého Kříže (Františkovy Lázně)
„Kde jsi to schoval, ty lháči!“ zakřičel Antonín a prudce zatlačil muže proti chladné zdi. Prsty se mu třesly, když stahoval z soupeře těžký vlněný plášť. Vzduch kolem nich byl Hustý vůní borovicového lesa a síry z blízkých pramenů, ale v hrdle měl Antonín jen sucho a pachuť železa.
Muž, kterého držel, jen mlčel a hleděl prázdným pohledem k mohutným toskánským sloupům, které stálly jako strážci před vstupem do nově zasvěceného chrámu. Byla to stavba čistá, bílá, až příliš jasná pro někoho, kdo právě dopálil poslední zbytek své cti. Antonín věděl, že v kapse toho druhého musí být dopis, který mohl zničit jeho jméno i budoucnost jeho dětí. Dokument, který by z něj udělal vyvržence z celého kraje.
Prudkým pohybem vytrhl papír z vnitřní kapsy kabátu. V ten moment se ozval zvon. Nebyl to obyčejný zvuk; byl to hluboký, zastaralý tón, který se zdál přicházet z jiného století, z hluboké minulosti, kterou v sobě věž uchovávala. Ten zvuk ho zasáhl přímo do hrudi, až na vteřinu ztratil rovnováhu a pustil muže.
Antonín rozložil dopis, ale vteřinu poté ho ztuhl. Papír byl prázdný. Žádný inkoust, žádná slova, jen bílá plocha, která v jasném světle vypadala jako zrcadlo.
Zmateně se podíval na svého protivníka. Ten už nebyl u zdi. Stál několik kroků dál, s tváří obrácenou k otevřeným dveřím kostela, kde se v šeru lodi rýsoval obrys kříže. Antonín ho následoval, poháněn hněvem a nepochopením. Překročil práh a náhle ho obklopil chlad mramoru a ticho tak absolutní, že slyšel vlastní zrychlený dech.
Kroky mu zněly dutě. V prostoru lodi se vznášel jemný prach, který tančil v paprscích světla dopadajících shora. Postava před ním stála nehybně v prostoru presbytáře. Antonín chtěl zakřičet, chtěl vědět, kam zmizela slova, která měla být jeho rozsudkem, ale když otevřel ústa, z hrdla mu vyšel jen tichý chraplavý zvuk.
V ten moment se stalo něco, co mu vyrazilo dech. Z horních částí stěn, kde se v polomraku rýsovaly obrazy svaté Heleny, se začalo šířit světlo. Nebylo to světlo svíců ani slunce. Byla to jemná, zlatavá záře, která se začala lít po stěnách jako tekutý kov. Světlo dopadlo přímo na prázdný papír v Antonínově dlani.
Najednou se na bílé ploše začala objevovat slova. Nebyla to však slova z dopisu, který hledal. Bylo to jeho vlastní jméno, dopisované neviditelnou rukou, a pod ním jedno jediné slovo: „Odpusť“.
Antonín pocítil, jak mu do očí stékají slzy, které už dávno zapomněl. Vůně starého dřeva a vlhkého kamene se smísila s něčím, co připomínalo vůni čerstvých liljí, ačkoliv v kostele nebyl jediný květ. Cítil, jak z něj vyprchává veškerá nenávist, jako by ten zlatý paprsek z obrazů vypaloval z jeho duše vše špinavé a zbytečné.
Když zvedl hlavu, aby se podíval na muže, který mu byl dlužen, byl prostor kolem něj prázdný. V lodi nebyl nikdo. Jen on a ticho, které už nebyla prázdnota, ale přítomnost něčeho mnohem většího.
Vykročil zpět k portiku, pomalu a s pocitem, že mu z ramen spadlo obrovské břemeno. V ruce stále svíral papír. Když se však podíval dolů, list byl znovu prázdný. Všechny dopisy, všechny hříchy i vykoupení zmizely v bílé čistotě.
Zůstal stát před mohutnými sloupy a hleděl na bílé zdi, které se v odlesku slunce zdály být branou do jiného světa. Věděl, že z tohoto místa neodchází stejným člověkem, jakým do něj vstoupil, i když nedokázal vysvětlit, kdo nebo co s ním v tichu lodi mluvilo.
Někdo říká, že v tom tichu lze slyšet ozvěny starých zvonů, které přišly z jiných míst, aby připomněly, že nic není navždy ztraceno. Do té doby, než člověk znovu pocítí potřebu stát v tom zlatavém světle a nechat se vymazat.