Příběh: kostel Povýšení svatého Kříže (Honbice)

Když se Petr z Honbic dostal až ke dveřím, věděl, že už nemůže utéci.

Dřevo pod prsty bylo studené, jako by ho někdo nedávno omyl vodou z pramene. Zvonice nad ním vykukovala z mlhy jako černý prst, který by mohl ukázat přímo na jeho hřích. Vězel na něm už tři dny, od té chvíle, co se mu v krvi promíchaly víno, slova a krev toho muže z Chrudimi. *Nebyl to úmysl*, opakoval si, ale ruce ho zradily stejně jako jazyk. A teď tu stál, před kostelem, kde ho nikdo neznal, a modlitba mu zůstal uvězněna v hrdle jako kámen.

Vnitřek voněl po vosku a vlhkém kamenu, smíšeném s něčím starším – jako by zde někdo nedávno zapálil svíci a nechal ji hořet až do samého jádra. Petr se posadil na lavici, dlaněmi si otřel pot z čela. Za zády ho sledovalo okno, vysoké jako meč, a jeho sklo, i když zakalené, nechávalo procházet světlo, které padalo na dlažbu v šikmých pruhy. Jako by ho někdo řezał na plátky.

„Proč sem?“ zeptal se sám sebe. Kostel byl prázdný, ale vzduch v něm žil. Slyšel šustění, jako by někdo přejížděl prsty po strunách neviditelné harfy. Nebo to byl vítr? Věže tu neměly žádné otvory, jen ten úzký vchod a vysoká okna, která jako by dýchala.

Náhle se rozsvítila svíčka na bočním oltáři. Petr se napřímil – žádný vítr tu nebyl, žádné plameny nehořel. Ale svíčka tam byla, a její světlo se rozlilo po stěnách jako tekuté zlato, až se mu zdálo, že vidí stíny lidí, kteří zde stáli dříve. Žena v černém, která se modlila s dětmi u nohou. Muž s rukama skříženýma na hrudi, jehož obličej se rozmazal v pláči. A pak – *on*. Petr z Honbic, ale ne ten, který tu stál teď. Ten starý měl na hrudi ránu, čerstvou jako rána, která mu teprve měla přijít.

„Ty jsi to já?“ vydechl.

Svíce se náhle zhasla. Ve tmě uslyšel šepot, který nezněl z úst, ale z kamene samotného: *„Není pozdě.“*

Petr se chopil lavice tak silně, až mu praskly prsty. Venku zvonil zvonec, ale ne z věže – z hloubky, z nějakého místa, které nebylo v kostele ani mimo něj. A pak se dveře otevřely samy od sebe, jako by je někdo tlačil zvenku. Na prahu stál kněz, ale ne ten, který tu sloužil – jeho tvář byla zakryta stínem klobouku, a v ruce držel něco, co vypadalo jako klíč.

„Pojď,“ řekl kněz, a jeho hlas zněl, jako by ho nesl vítr z jiného století.

Petr zůstal sedět. Zvonění zesílilo, až mu vibrovalo v lebce. Když se znovu podíval na oltář, tam ležela svíčka – tentokrát zapálená, a vedle ní malý kousek papíru. Na něm bylo napsáno jediné slovo: *Spoznáš.*

Dveře se za ním opět zavřely. Zvonění utichlo. A když Petr konečně vstál, jeho ruce byly suché, jako by nikdy nepotil strach. Ale na zápěstí měl něco, co tam předtím nebylo: malou ránu, čerstvou jako ta, kterou měl muž z Chrudimi.

Když později vyprávěl o tom, co se stalo, nikdo mu neuvěřil. Ale každý čtvrtek, když se koná bohoslužba, tam Petr chodí. Sedí na té samé lavici a čeká. Někdy slyší šepot. Někdy vidí světlo. A vždycky, když vyjde ven, má na zápěstí tu ránu hlubší o trochu víc. Jako by mu někdo říkal: *Nezapomeň.*