Příběh: Kostel Povýšení svatého kříže (Prostějov)

Když se Markéta z Kravař podívala na kříž, byl už na něm krev.

Neplula z něj, nekapala, jen ležela v tenkých, téměř černých pruhách pod dřevem, jako by ji tam někdo před chvílí namaloval. A pak ji nechal zaschnout. Markéta si otřela prsty o šaty – černé, jako vdovské, i když vdovou ještě nebyla – a dotkla se kříže znovu. Dřevo bylo teplé, jako by ho někdo předtím držel v dlani. Vzduch v kostele voněl po vosku a starých knížkách, ale pod tím, slabé jako dech, se jí zdálo, že cítí kouř.

„Pane Bože,“ zamumlala, „to nemůže být moje.“

Kříž visel nad hlavním oltářem, tam, kde ho dal před dvěma sty lety farář Hlaušek, a nikdo ho od té doby nestáhl. Ale ona ho znala. Znala každý rýhu, každý šroub, který držel dřevo pohromadě. Tenhle kříž byl její, vzal si ho před šesti měsíci, když ji její manžel, purkrabí Hynek, vyhnal z hradu v Kravařích. Vzal si ho jako důkaz, že ji nikdo nechá bez majetku. A teď tu byl – zpět, jako by ho nikdo nechal ležet v lese, kde ho našla, jako by nikdo neprošel mezi nimi a neřekl: *„To je tvoje. Vezmi si to.“*

„Markéto.“

Hlas přišel z kouta, od bočního oltáře, kde stála socha Panny Marie s dítětem. Markéta se otočila, ale nikdo tam nestál. Jen stín, který se pohyboval jako by ho něco tahalo po zemi. Pak se stín rozplynul, a ona uslyšela znovu – tentokrát jasněji, jako by jí to řekli přímo do ucha:

„Ty jsi ho našla. Ale ne pro tebe.“

Vtom se za ní dveře kostela zavřely s takovým nárazem, že se třásly v rámech. Markéta se otočila, srdce jí bušilo až v krku. Žádný vítr, žádný průvan. Jen ty dveře, které se zavíraly samy, jako by je někdo uvnitř zatáhl.

„Kdo je tam?“ zavolala, hlas se jí zlomil.

Odpověď přišla z oltáře. Kříž se pomalu naklonil dopředu, jako by na něm někdo seděl. A pak – když se Markéta přiblížila – spatřila na jeho povrchu něco, co tam předtím nebylo.

Malý, téměř neviditelný nápis vyřezaný do dřeva, tak hluboce, že se zdálo, jako by tam byl vždycky. Říkalo tam jen jedno slovo:

„Zůstaň.“

Markéta se chytila oltářního kamene, prsty se jí zaryly do kamene, až cítila bolest. Venku, za zdi kostela, se rozléhalo zvuky města – hlasy, kopyta koní, vzdálené klepání kovářského kladiva. Ale uvnitř bylo ticho, jako by čas zastavil. Jako by ji někdo čekal.

„Proč?“ šeptala. „Proč mě chcete, když mě nikdo nechce?“

Odpověď přišla v podobě zápachu. Voněl po hořícím dřevem a popelu, jako by někdo před ní zapálil svíčku a pak ji rychle uhasil. Markéta zavřela oči. Když je otevřela, kříž byl prázdný. Ale v ruce držela malý kousek dřeva, který se jí z něho oddělil.

V ruce měl vyřezaný symbol – kříž, ale s jedním ramenem delším, jako by se něco k němu přichýlilo. Na zadní straně byl vyrytý rok: 1697.

„To není moje,“ řekla tiše. „To je z kostela. Z toho požáru.“

A pak si uvědomila, že už není sama.

Kdo stál za ní, neví dodnes. Někteří říkají, že to byl duch jednoho z augustiniánů, který zemřel při požáru, jiní, že to byla sama Panna Marie, jak se objevila v kostele před sto lety. Markéta z Kravař však nikdy nic neřekla. Když ji našli ráno u oltáře, držela v ruce ten kousek dřeva a na tváři měla výraz, jako by viděla něco, co nikdo jiný nevidí.

Když ji ptali, co se stalo, odpověděla jen:

„Něco mě volalo.“

A pak odešla. Nikdo neví, kam. Ale od té doby, když přichází do Prostějova v září, když se slaví svátek Povýšení svatého kříže, někteří tvrdí, že ji uvidí stát u kostela. Jak se dívá na oltář, kde visí kříž, který nikdy neměl být její. A jako by čekala, až se někdo zeptá: *„Co jsi tam viděla?“*

Ale nikdo se nikdy nezeptá.

Protože některé věci je lepší neví. A některé kříže – i když jsou prázdné – nikdy nejsou jen dřevem.