Příběh: kostel Povýšení svatého Kříže (Trstěnice)

Když se Markvart z Trstěnic pokusil prorazit mečem dveře kostela, zůstal s ním v ruce jen kousek dřeva.

Bylo to v tu chvíli, kdy se mu celý svět zmenšil na velikost trhliny ve dveřích svatyně. Meč, který držel jako poslední naději, se zlomil jako suché větéví, a on se ocitl tváří v tvář tomu, co mu kněz v Znojmě nazval *hříchem proti Bohu a králi*. Ale co když to byl hřích proti něčemu většímu? Něčemu, co se nedalo pojmenovat?

Vnitřek kostela voněl po vlhkých kamenech a starých svícenech, jejichž kouř se vznášel jako mlha nad oltářem. Markvartovi se zdálo, že někdo tleská na chodbě, ale když se otočil, bylo tam jen ticho, přerušované pouze šustěním jeho vlastního dechu. Pak uviděl světlo.

Nevycházelo ze žádného okna. Bylo uvnitř stěn, jako by ho tam někdo vložil za kamennou tvář kostela. Světlo se rozlilo po dlažbě jako tekuté zlato, a když se Markvart pokusil vstát, nohy ho nepodržely. Seděl tam, na chladných kamenech, a díval se, jak se světlo sbíhá do jednoho bodu – přesně tam, kde leželo jeho tělo, které před chvílí ještě bylo živé.

„Ty jsi mi to dal?“ zeptal se hlasem, který se mu v krku ztratil.

Odpověď přišla ne ze stropu, ani z oltáře, ale z nějakého místa hluboko uvnitř jeho hrudi. *Nebyl to dar. Byl to výběr.*

Markvart se dotkl místa, kde ho meč měl probodnout, a kůže byla celá. Neviděl žádnou ránu, žádní svědky, jen to světlo, které se pomalu stáčelo do kruhu a pak zhaslo, jako by ho někdo vyfoukl. Když se podíval na své ruce, byly pokryty jemným prachem, jako by je někdo posypal popílkem.

„Proč?“ vydechl.

Dveře se otevřely samy od sebe. Venku stál kněz s rozpaženýma rukama, jako by čekal. Za ním se vynořila vesnice, obyčejný život, který pokračoval, jako by se nic nestalo. Markvart si uvědomil, že už nikdy nebude stejný. A že kostel ho nechtěl zabít – chtěl mu jen ukázat, co se děje, když se člověk přestane bát.

Když opouštěl svatyně, vzal si s sebou jen ten zlomený kousek meče. A když ho kněz zeptal, co se stalo, Markvart jen pokrčil rameny.

„Něco, co byste neměl vědět,“ řekl. „Ale já už to vím.“

Když později lidé vyprávěli o tom, že v kostele Povýšení svatého Kříže někdy slyší šustění, jako by se někdo pohyboval mezi sloupky, nebo že na oltáři leží neviditelný stín, nikdo jim nevěřil. Dokud se někdo nepřišel podívat sám. A pak už nikdy neodešel stejný.