Příběh: Kostel Povýšení svatého Kříže (Zámek Široké Třebčice)

„Kde jsi to schoval, ty lháči!“ Matěj řval tak hlasitě, až se mu v hrdle udělal kovový pach krve. Sevřel prsty kolem límce staršího muže, kterého přitlačil hřbetem k chladnému kameni zdi. Byla to jedna z těch tlustých, bílých stěn, které obklopovaly malou kapli v srdci vesnice. Matějovi v uších hřmělo a zrak mu zamlažil vzteklý rudačlastý opar. V kapse měl těžký klíč od zámku, který mu v rukou pálil jako žhavý uhlík, ale to, co hledal, zmizelo.

Starý Jakub jen tichým, chraplavým hlasem žlukl a pálil pohledem do prázdna. Jeho oči, zamlžené věkem, se nedívaly na Matěje, ale někam výš, k sochám světců, kteří z hřebenů štítu pozorovali jejich boj s výrazem mrazivého klidu. Matěj ho s prudkostí odstrčil, až Jakub dopadl do prachu a jeho prsty se dotekly kořenů stromů v parku.

Matěj se zhluboka nadechl. Vzduch byl těžký vůní vlhkého listí a starého tmelu. Vstoupil dovnitř, do ticha, které v barokním prostoru zvonilo. Pod nohama mu vrzalo dřevo a nad hlavou se rozprostíral plochý strop, který v šeru vypadal jako ztuhlá šedá řeka. Vstoupil hlouběji, až do prostoru s valenou klenbou, kde se světlo lámalo v zvláštním úhlu.

Zastavil se v apsidě. Zde, v tomto polokruhu ticha, se najednou všechno ztišilo. Matěj vyndal z kapsy lístek s instrukcemi, který ukradl z panovy knihovny. Chtěl moc, chtěl majetek, chtěl vymazat roky chudoby, které ho provázely od dětství. Ale vteřinu poté, co se zastavil v nejvyšší části sboru, se stalo něco, co v žádné knize nebylo popsáno.

Z prázdného prostoru nad ním, z místa, kde nebyl žádný zdroj světla, sleskla jednazbytně bílá čára. Nebyl to paprsek slunce, protože venku vládlo šedo. Byla to čistá, vibrující linie, která dopadla přesně na jeho pravou dlaň. Matěj chtěl ruku stáhnout, ale svaly mu ztuhly. Cítil, jak mu do kůže proudí mravenčení, jako by tisíce malých jehlyčků probouzely něco, co v něm spalo celé roky.

Vteřinu poté uslyšel hlas. Nebyl to zvuk, který by šel z hrdla, ale spíš ozvěna v jeho vlastním lebce. Hlas neřekl žádné slovo, ale přinesl obraz. Viděl svou matku, jak pláče nad prázdným kotlem, a viděl Jakuba, kterého právě v prachu nechal v ráně. Viděl své vlastní ruce, zbarvené černí zla, a najednou mu bylo v tomto posvátném prostoru tak nesnesitelně úzko, že se začal dusit.

Klesl na kolena. Chladná dlažba mu prostudila kosti, ale v dlani stále cítil to zvlášní teplo. Podíval se na své prsty a uviděl, že se z nich pomalu vznáší jemný, stříbrný prach, který se v prostoru vznášel proti všem zákonům přírody. Všechno, co v sobě nosil z nenávisti a hněvu, se zdálo být v tomto okamžiku vysáváno tím bílým světlem.

Matěj vstal. Už nehledal schované zlato ani tajné dopisy. Vyšel ven, kde Jakub stále ležel v prachu. Matěj k němu přistoupil, ale místo aby ho znovu napadl, pomalu natáhl ruku a pomohl mu vstát. Oba mlčeli. Dívali se na sebe s výrazem lidí, kteří právě přežili bouři, o které netušili, že v ní jsou.

Když Matěj odcházel směrem k židovské čtvrti na severu, zastavil se u sloupu se sochou svatého Jana Nepomuckého. Dotkl se kamene a pocítil, že je vlačný, jako by v něm kolovala krev. Otočil se naposledy k bílé fasádě s jejími pilastry a sochami, které teď vypadaly méně hrozivě a spíše jako strážci tajemství, kterému není možné rozumět.

Neznal odpověď na to, co se v apsidě stalo, ani proč ho světlo vybralo právě v tu chvíli. Věděl jen, že z budovy vyšel jiným člověkem, než k ní přistoupil.

Kdo dnes vstoupí do ticha tohoto sboru, možná pocítí v dlaních stejné mravenčení, které kdysi změnilo osud jednoho hříšníka.