Příběh: Kostel Proměnění Páně (Bílý Újezd)
Když se Matěj Veverka pokusil vzít zpět sekery, která mu klouzala z ruky, stál už na prahu něčeho, co nebylo ani světlo ani stín.
Bylo to v ten okamžik, kdy mu zvon zvonice vytrhl z hrudi poslední slovo. Zvonil jako zvonil vždycky – hluboké *dung*, které proniklo do kostelních zdí a odrazilo se zpět do jeho lebky. Ale tentokrát to nebylo jen zvuk. Bylo to varování. Sekera, kterou držel, byla těžká, dřevo pod nohama praskalo jako suché kosti. Na schodech zvonice se mu potilo čelo, i když venku foukal ledový vítr, který přinášel páchnoucí vůni shnilých listů a starého kouře z hřbitova.
„Pánové, tohle není náhoda,“ zašeptal si, i když nikdo nedýchal blízko. Jen on a stíny, které se táhly po zdivu jako roztrhané plátno. Sekera mu klouzala mezi prsty, jako by sama chtěla dopadnout jinam. Matěj ji chytil za topůrko, ale kovu se nechtělo poddat. Když se mu podařilo zvednout ruku, bylo už pozdě – sekera se vytrhla a letěla dolů, přímo do temné díry pod schody.
Ale nepadla.
Zamrzl. Sekera visela ve vzduchu, jako by ji něco neslo. Nevlála, neklouzala – jen se otáčela kolem své osy, pomalu, jako by se modlila. A pak se zvedla. Nezvedla se sama. Něco ji táhlo. Něco, co nebylo vidět.
„Bože,“ vydechl Matěj, a jeho dech se změnil v bílý mrak v chladném vzduchu. Sekera se zvedla až ke stropu zvonice, kde se zasekla do šindelů – tam, kde ji před ní kdosi zanechal. Ale ta sekera byla jiná. Ta byla čerstvá, lesklá, jako by ji právě vykovali. A v dřevě pod nohama se náhle objevily otisky nehtů. Malé, hluboké, jako by někdo před chvílí tam stál a držel se, aby nezapadl.
Matěj se otočil. Za sebou nic. Jen stín, který se protáhl po zdi jako šedý had. Ale když se podíval zpátky na sekery – tu svou, ležící na schodech, a tu starou, zaseknutou ve střeše – uviděl něco, co ho zmrazilo k kostem.
Na topůrku staré sekery byla vyryta jména. Jeho jméno. A jméno toho tesaře, který se před sto lety zabil právě zde.
„Tesař Pepík Veverka,“ zašeptal. „Ty ses udržel na slámě. Ale já… já se teď udržím sám?“
Zvonice se náhle naplnila tichým šumem, jako by někdo přitiskl ucho ke zdi. A pak se ozval hlas. Ne z nebe. Ne z hlubin. Jen z někde blízko, jako by mu šeptal přímo do ucha:
„Něco ti ještě dlužíš.“
Matěj se svezl dolů po schodech, aniž by se odvážil podívat zpátky. Když vystoupil z kostela, bylo venku ještě chladněji. Ale v ruce držel něco, co tam před chvílí nebylo: malý kousek slámy, suchý a žlutý. A na něm otisk dlaně.
Až se později dozvěděl, že v té slámě před sto lety Pepík Veverka zachytil svůj pád, už věděl, že to není náhoda. Něco ho chtělo, aby tu sekery našel. Něco chtělo, aby pochopil.
A teď, když stojí před kostelem Proměnění Páně a dívá se na zvonici, ví, že sekera tam ještě visí. A že někdy v noci, když zvonění utiší, uslyší šustění šindelů.
A někdo tam bude stát. A čekat.