Příběh: kostel Proměnění Páně (Chlum)
Když se mu v ruce rozpadl kříž.
Jánoš z Valdštejna držel dřevo tak pevně, až mu prsty zmodraly. Kříž, který mu v noci ukradl z kostela, se v jeho dlani rozpadl na praskliny, jako by byl z papíru. Vůně vlhkého dřeva a pryskyřice mu stoupala do nosu, smísila se s pachem deště, který padal od rána. Na vrcholu Tábora bylo klidno, jen šustění listů a někde daleko zvonění z Lomnice, které se ztrácelo ve vzduchu.
„Nesmysl,“ šeptal si, ale hlas mu zněl cizí, jako by ho pronášel někdo jiný. Kříž byl z dřeva, nemohl se rozpadat sám. A přece — v jeho rukou zůstaly jen dvě polovina, mezi nimiž visely úlomky barvy, jako by je někdo vytrhl z obrazu. Na zemi před ním ležela malá soška, dřevěný Ježíšek s rozbitou hlavou, který nikdy předtím neviděl. Věděl, že patří sem, k tomu kostelu, ale jak se sem dostal? On sám ho nikdy nechal.
Vtom uslyšel kroky.
Ne, ne kroky — šustění. Jako by někdo šel po suchém listí, ale nikdo tam nebyl. Vzduch se najednou stal těžký, jako před bouří. Jánoš se otočil, ale nikdo ho nepozoroval. Jen kostel stál před ním, jeho tmavé zděné stěny se zdály dýchat. Vnitřek byl osvětlen jen jedním úzkým proužkem světla, které padalo z okna nad oltářem, a v něm se zdálo, že se něco pohybuje.
„Kdo je tam?“ jeho hlas zněl slabě, jako by ho někdo utlumil.
Odpověď přišla neočekávaně — ne slovy, ale dotekem. Něco mu lehce dotklo rameno. Jánoš se otočil, ale nikdo tam nestál. Jen v jeho dlani ležel opět celý kříž, jako by nikdy nepadal. Dřevo bylo teplé, jako by ho někdo právě vytáhl z pece.
„Proč?“ vydechl.
Odpověď přišla ve formě vize. Uviděl se sám, jak stojí před kostelem před mnoha lety, jak drží v ruce stejný kříž — ale tenkrát ho nesl s pokorou, ne se zlodějským úmyslem. Viděl, jak mu někdo (ne, *něco*) ukázalo cestu, jak mu bylo nabídnuto volba: vzít si to, co patří Bohu, nebo vrátit ho zpět.
A pak — nic.
Když se probral, kostel byl prázdný. Kříž mu ležel v dlani, tentokrát neporušený. Na oltáři ho čekal kněz, starý muž s rukama skřípavými od let, který ho pozoroval z tmavého kouta.
„Vrátil jsi ho,“ řekl kněz, jako by to byl samozřejmost. „Ale věz, že některé věci se nevracejí jen tak.“
Jánoš nic neřekl. Vydal se dolů, po stezce lemované kapličkami, kde se mu zdálo, že ho někdo sleduje z každého kříže. Když dosáhl první kapličky, zastavil se. Na zemi ležela malá soška — tentýž dřevěný Ježíšek, ale tentokrát s hlavou celou. Jako by nikdy nepadal.
„Copak se děje?“ zeptal se samého sebe.
Odpověď přišla ve formě šepotu větru, který mu do ucha šeptal jedno slovo:
*„Volba.“*
A když se podíval zpět, kostel Proměnění Páně na hoře Tábor stál nad ním jako strážce tajemství, které nikdo nepochopil — ale které ho nenechalo odejít.