Příběh: Kostel Rozeslání svatých apoštolů (Dub)

Kovová kříž v rukou Matěje tasil chlad, který mu pronikal až do morku kostí, přestože v srpnovém vzduchu stále visela těžká vlhkost. Stál před masivními dveřmi chrámu v Dubi a prsty se mu třásly tak silně, že kov rytmicky cinkal o kamenný práh. V kapse měl dopis, který měl změnit životy tří lidí, a v srdci prázdnotu, kterou žádné modlitby nedokázaly zaplnit. Věděl, že pokud ten papír spálí, lži přetrvají, ale pokud ho odevzdá, zničí vše, co mu zbytek světa záviděl.

Vstoupil dovnitř. Vzduch v prostorách kostela voněl po starém vosku, vlhkém vápenci a něčem, co připomínalo sušené bylinky zvané rezeda. Ticho zde nebylo prázdné; bylo to ticho, které naslouchalo. Matěj se opřel o chladný sloup a zavřel oči. Před očima měl tvář ženy, kterou zradil, a pohled otce, který v něm viděl jediné naděje svého rodu. Každý jeho krok v posledních letech byl lží, pečlivě utkanou sítí, v níž se teď sám ocitl jako kořist.

Když otevřel oči, uviděl, jak se paprsek slunce probojovává skrze vysoké okno a dopadá přesně na jednu z postav na oltáři. Světlo bylo tak intenzivní, že se zdálo, že kámen a barva začínají dýchat. Matěj udělal krok vpřed, v ústech měl pachuť žvázdy a horkou žluč. Chtěl dopis roztrhat, vyhodit ho do prachu a odejít zpět do svého falešného života. Vteřinu předtím, než prsty sevřely papír k roztržení, uslyšel zvuk.

Nebyl to hlas, spíše hluboký, vibrující tón, který mu rozechvěl hrudník. Byl to zvuk podobný vzdálenému zvonu, který však nezazníval z věže, nýbrně z hloubi jeho vlastní hlavy. V ten moment se světlo z okna prudce pohnulo, i když slunce stála na místě. Paprsek se přelomil a dopadl přímo na jeho ruce, jako by ho někdo neviditelný chtěl přinutit ukázat, co v nich svírá.

Matěj ucouzl. Cítil, jak mu po zádech stéká studený pot. V prostoru kostela se najednou rozvinul podivný proud vzduchu, který s ním nebylo možné bojovat. Vítr, který v uzavřené prostorii neměl být, rozvířil prach v tanci a přenesl k němu vůni čerstvých růží, přestože byl srpnový horký den a kolem chrámu nebyl jediný květ.

„Kdo jsi?“ vyhrkl do prázdna, a jeho hlas zněl v tichu jako křik.

Odpovědí bylo jen tiché zapraskání svíčky na božstevním stole. Matěj se podíval na dopis. Papír v jeho rukou začal žhnout. Bez plamene, bez ohně, jen tiché, zlatavé teplo začalo žírat okraje obálky. Sledoval s úžasem, jak se slova, která měla zničit pravdu, mění v popel. Popel se však nešířil po zemi, ale vzlétal vzhoru, jako by ho něco táhlo k nebeské klenbě.

Když dopis zcela zmizel, v kostele nastalo absolutní ticho. Matěj zůstal stát uprostřed lince světla, s prázdnými dlaněmi a s pocitem, že mu z ramen spadla neviditelná, ale nesmírně těžká brzda. Už nevěděl, zda byl dopis zničěn božskou silou, nebo zda mu jeho vlastní svědomí v momentu nejvyšší krize vymazalo jed z mysli.

Vykročil ven do jasného slunce, ale už nebyl tím stejným mužem, který do chrámu vstoupil. Cestou z Dubu se neustále ohlížel za bílou zdí kostela, který mu vzal jediné důkazy jeho hříchu, ale vrátil mu schopnost znovu spát.

Někteří říkají, že v tom prostoru stále hraje vítr hudbu, kterou slyší jen ti, kteří přicházejí s příliš těžkým břemenem v srdci.