Příběh: Kostel Rozeslání svatých apoštolů (Litomyšl-Město)
Kostel se skláněl nad náměstím jako starý muž, který už ví, že ho nikdo neposlouchá. Zdi jeho lodi, pokryté šedivými mechy a prachem staletí, páchly vlhkostí a něčím starším, jako by vzduch zde nesl vzpomínky na ty, kteří sem přišli s modlitbou nebo s posledním dechem. Jindřich z Újezda stál před dveřmi, které se ani nepokusily odolat jeho nárazu, a uvnitř ho čekal zápach starých svíček a něčeho sladkého, jako by se v koutě kostela hnily jablka. Nebo bylo to krev?
Nebyl to prvníkrát, co se sem vrátil. Ale tentokrát ho sem nepotáhla jen vina.
„Kdo jsi?“ zeptal se hlasu, který ho pronásledoval už týden. Nebyl to hlas zvenčí – byl uvnitř něj, jako by mu někdo šepotal přímo do kostí. Jindřich se otočil, ale nikdo tam nestál. Jen stíny, které se táhly po zdích jako vybledlé nápisy.
„Ty víš, kdo jsem,“ odvětil mu někdo jiný. Tentokrát to znělo jako ženský hlas, chraplavý, jako by ho někdo dlouho nedal ven. Jindřich se dotkl hrudi – pod prsty cítil, jak mu teče pot. „Nevím,“ zašeptal. „Nevím nic.“
V kostele bylo ticho, až na šustění jeho vlastního dechu. Pak se rozsvítila svíčka u hlavního oltáře – bez plamene, bez zdroje světla. Jen tak, jako by ji někdo zapálil dálkou. Jindřich se přiblížil, ruce mu třásly. Na zdi nad oltářem visel malovaný portrét muže s tvrdým úsměvem – Vavřinec Toulovec, zakladatel špitálu. Jeho oči sledovaly Jindřicha, jako by čekaly na něco přesně takového.
„Ty jsi tu už jednou byl,“ řekl Toulovecův hlas, tentokrát přímo z obrazu. „Ale tehdy jsi utekl.“
Jindřich se zachechtal. „To není možné. Jsem tady poprvé.“
„Lžeš.“ Světlo se rozlilo po fresce nad hlavou – apoštolové se rozcházeli po světě, jejich tváře plné naděje i bolestí. Jindřich poznal tu scénu – *Rozeslání*. Ale něco na ní bylo jiné. Jedna postava, na okraji, ho sledovala. Bílý oděv, ruce skřížené na prsou. Žena.
„Kdo je to?“ zeptal se, ale už věděl.
„Ta, kterou jsi nechal zemřít,“ řekl Toulovec. „V špitálu. Před dvaceti lety.“
Jindřich se opřel o zeď. Vzpomínky ho přemohly jako voda – zápach hniloby, sténání, jeho vlastní hlas, jak křičí na špitálníky, aby ji nechali umřít. Byla nemocná. Svárlivá. A on ji nechal jít.
Svíčka se zhasla. Freska ztmavla. Ale ta žena – její oči ho stále sledovaly.
„Proč mi to teď ukazuješ?“ zeptal se, hlas mu chvěl. „Co chceš?“
Ticho. Pak se ozval Toulovecův hlas, klidný jako soudce: „Chci, aby sis to pamatoval. A aby sis uvědomil, že někde v tomto kostele leží její kosti. A že já je tam každý večer počítám.“
Jindřich se rozběhl ke dveřím, ale když je otevřel, ulice byla prázdná. Jako by ho nikdo neviděl. Vrátil se zpátky, srdce mu bušilo v krku. Na lavici ležela malá dřevěná schránka. Když ji otevřel, uvnitř našel jen jeden předmět: ženskou náušnici, pokroucenou a zrezlou.
A na zdi nad oltářem se freska znovu rozsvítila. Tentokrát byla žena na ní černá jako stín.
Když Jindřich z Újezda konečně odešel, kostel se nad ním opět sklonil, jako by se usmíval. A někde v hlubinách jeho zdí se ozval šepot:
„Přijď zítra. Přines něco, co patří jí.“