Příběh: kostel Rozeslání svatých apoštolů (Písařov)

Když se Matěj Procházka dotkl kamenného kříže u vchodu, praskla mu v prstech kůra jako suchý list.

Někdo ho volal z kostela. Nebo snad z hlubin jeho vlastního hrudníku, kde se něco rozpadalo a šustilo jako papíry v opuštěné komoře. Zvuk byl slabý, jako dech v rozedřené stěně, ale Matěj poznal ten hlas — byl to jeho vlastní, jenže zněl cizí, jako by ho někdo přehrával zpět. *„Procházka…“* Znovu. Tentokrát jasněji, jako by se někdo sklonil přímo za jeho rameno a šeptal mu do ucha.

Vstoupil. Vnitřek kostela páchl vlhkými dřevem a starým voskem, ale pod tím se skrývala něco jiného — vůně hořlavých bylin, jako by někdo před hodinami zapálil kadidlo a nikdo ho neuhasil. Slunce padalo skrze vysoká okna v podloubí, ale světlo se zde chovalo divně: rozlévalo se po stěnách jako rozlitá voda, ale nikde se neodráželo. Jen se rozplývalo, jako by stěny byly z něčeho tekutého.

Matěj šel ke zpovědnici. Věděl, že tam nikdo není. Věděl to, ale jeho nohy ho nesly dál, jako by je ovládala cizí vůle. Dveře zpovědnice byly otevřené — nikdy předtím nebyly otevřené, pamatoval si to. A uvnitř… uvnitř visel na stěně tenký papír, připevněný něčím, co vypadalo jako sušený provázek. Matěj se naklonil a čtení ho prohnalo ledem:

*„Kdo nemá nic, může dát vše. Ale kdo má vše, nemá nic.“*

Ruce mu začaly třást. To nebyla žádná náhoda. Nikdo tu nebyl, ale něco tu bylo. Něco, co se nedalo vysvětlit.

Vtom zazvonil zvon. Ne ten starý renesanční, který visel ve věži od roku 1550, ale jiný — hlubší, jako by zvonil ne ze dřeva, ale z něčeho, co ještě nebylo vyrobeno. Zvuk se rozléhal po lodi, ale nikam neodléhal. Zůstal viset ve vzduchu, jako by ho někdo zamrazil.

Matěj se otočil. Za ním, kde před chvílí nebylo nic, stál muž v černém plášti. Nebo snad to byl jen stín? Ne, stín by neměl oči. Ty oči byly tmavé, téměř černé, a dívaly se přímo do něj, jako by čekaly, až se rozhodne.

„Kdo jsi?“ zeptal se Matěj, a hlas se mu zlomil.

Muž neodpověděl. Jen se usmál — a ten úsměv byl jako rána do žaludku. *„Ty víš, kdo jsem,“* řekl, a jeho hlas zněl, jako by mluvil z daleka, ale zároveň zcela blízko, přímo v Matějově hlavě. *„Vždy jsi to věděl. Jen jsi si to nechtěl připustit.“*

Matěj ucítil, jak se mu nohy podkopávají. *„Co… co chceš?“*

„Nic,“ řekl muž. *„Jen ti ukázat, že jsi tu už byl. A že se sem vrátíš.“*

Potom se stín rozplynul, jako by ho někdo zhasl. Zvonění utichlo. Zpovědnice byla prázdná. A na papíře už nebylo nic než prázdné bílé pole, jako by slova nikdy nebyla.

Matěj se opřel o zeď. Srdce mu bušilo jako bláznivé. Věděl, že by měl utíkat. Věděl, že by měl zavolat, zavolat kohokoli, jen aby ho někdo viděl. Ale místo toho se jen pomalu otočil a podíval se na hlavní oltář.

Tam, kde měl být obraz *Rozeslání apoštolů*, byl jen tmavý výřez ve stěně. A v něm se odráželo jeho vlastní obličej. Ale ne takové, jaké zná. To bylo jeho tvář z dětství, z doby, kdy ještě nevěděl, že lži mohou být těžší než kameny.

A pak se obraz zase vrátil. A Matěj Procházka zůstává stát sám, s otázkou, která ho bude pronásledovat až do smrti: *Když jsem tu byl naposledy?*