Příběh: Kostel svaté Alžběty (Opava-Město)
Když se dveře kostela zavřely samy.
Vůně starého dřeva a vosku se zachytila v hrdle jako špatně polknutý horký nápoj. Matěj z Opavy, syn obuvníka, stál uprostřed lodi, kde se světlo z jediného okna v malé věži lilo jako rozlitý med, a jeho prsty se potily kolem klíče, který právě vrátil do zamknuté skříňky. *Kradl.* Jen tak, pro nic. Tři stříbrné talíře z komendy německých rytířů, které ležely v jeho kapse jako žíhavé uhlíky. *Alžběta by ho zradila.* Ta, jejíž obraz visel nad oltářem, s rozprostřenýma rukama, jako by právě rozdělovala milosrdenství, nikoli pokání.
„Matěje!“ Zvuk jeho vlastního jména zněl v prázdnotě kostela jako cizí hlas. Otočil se – nikdo. Ale dveře za ním se pomalu, bez dechu, zavíraly. Klíč v zámku se otočil sám. Srdce mu bušilo v krku, jako by chtělo vyrazit ven. *To není možné.* Věděl, že nikdo není v kostele. Opava spala, jen v dálce se ozýval zvonec z kostela svatého Jakuba, ale ten byl příliš daleko, než aby se dveře mohly zavřít větrem.
Vtom se nad oltářem rozsvítila svíčka. Ta, která hořela už předtím, teď plála jasněji, jako by ji někdo právě zapálil. Matěj se podíval na obraz svaté Alžběty – její tvář, dříve tak klidná, se zdála teď *pozorovat*. Ne jako obraz, nýbrž jako žijící žena, která ví, že ho chytla. V kapse mu talíře najednou ztěžkly, jako by se naplnily olovem. *To nemůže být.* On je ukradl před hodinou, když byl kostel prázdný. Nikdo nemohl vědět, že bude tady.
„Proč jsi to udělal?“ Hlas nebyl hlas. Nebyl ani v hlavě. Zněl jako echo z hlubin, jako by ho nesla sama tma mezi sloupky. Matěj se chytil za hlavu. *Snad se mu to zdá.* Ale vůně vosku se změnila – teď voněla jako hořící pryskyřice, jako by kostel byl naplněn kouřem, i když žádný plamen nehořel.
Pak se stěny začaly *dýchat*.
Nebylo to třesení, nebylo to větrání – zdálo se, že sama zeď nad oltářem se mírně vyboulí, jako by něco uvnitř se snažilo ven. Matěj ustoupil, noha se mu zachytila o kámen, a když se podíval dolů, uviděl, že na zemi leží *druhá svíčka*. Ta, kterou nikdy neviděl. Plamen se na ní vztyčil do výšky, jako by ho někdo právě zapálil.
Vtom se dveře opět otevřely.
Matěj vyběhl ven na Rybí trh, kde padal jemný déšť. V kapse měl talíře zpět. Jako by je nikdy nekradl. Ale na dlaních měl stopy popela – jako by držel něco, co shořelo. A když se ohlédl, uviděl, že kostel svaté Alžběty stojí v mlze, jako by ho obklopovala stěna neviditelného ohně.
Nikdy nikomu neřekl, co se stalo uvnitř. Ale každý měsíc, když procházel Opavou, zastavil se před tím kostelem. Vždycky, když byl v beznaději. A vždycky, když vstoupil dovnitř, našel na lavici u dveří *další svíčku*. Vždycky zapálenou.