Příběh: kostel svaté Alžběty Uherské ve Cvikově
Kostelní klíč
Jindřich z Kovářovic se probudil z potu, jako by ho někdo do posledního okamžiku držel nad propastí. V ruce stiskl zkroucený papír, na kterém byl jeho podpis – a vedle něj, černou mastí, slova, která ho měly zničit. *Zrada.* Jediné slovo stačilo, aby se mu srdce stáhlo do hrudní kosti jako led. Víc než deset let sloužil pánu z Cvikova jako věrný spravovatel, a teď, když ho čekal soud, zbylo mu jen jedno místo, kam by mohl utéct – kostel svaté Alžběty, ten starý, kam nikdo nechodil, když bylo světlo.
Když otevřel dveře, udeřil ho zápach – ne kadidlo, jak by čekal, ale něco staršího, jako by vzduch nesl stopy po staletích modliteb a něčem dalším, čemuž nedovedl dát jméno. Dřevěné lavice praskaly pod jeho váhou, když se posadil uprostřed lodi, tam, kde světlo z jediného okna padalo jako bílý pruh přes kameny. Věděl, že kněz ho nechteje – v kostele nikdo nebyl, ale dveře byly zamčené. Klíč měl on.
Zapálil svíčku z kapse a položil ji na oltář. Plamen se rozkmital, jako by ho někdo foukal, a pak se náhle zvedl nad hlavou – ne jako oheň, ale jako sloup světla, tenký a jasný, jako by ho někdo táhl nahoru. Jindřich se zvedl, ruce mu třásly, a když se podíval, uviděl na zdi za oltářem něco, co tam nemělo být. Stín – nebo postava? Žena v bílém rouchu, která se obrátila a podívala se na něj. Měla tvář, kterou neznal, ale hlas, který mu pronikl do kostí, zněl jako jeho vlastní myšlenky.
*„Ty jsi tu už byl,“* řekla. *„Ale ne takhle.“*
Jindřich se otočil, aby utek, ale dveře byly otevřené. Venku ho čekal kněz, starý Václav, který ho nikdy neviděl, a vedle něj stál pán z Cvikova, mrtvý už od deseti let, s úsměvem, který Jindřich nikdy neviděl. *„Ty jsi tu byl v roce padesátém třetím,“* řekl pán. *„Když jsi sem přišel s tím klíčem. Ale tehdy jsi nechápal.“*
Svíčka zhasla. Když Jindřich otevřel oči, seděl na lavici, klíč mu ležel v dlani a na zdi nad oltářem se leskly čerstvé rýhy – jako by tam někdo před chvílí přibíjel hřebík. Ale oltář byl prázdný. A v kapli svatého Jana Nepomuckého, kde nikdy nikdo nesvítil, ho čekal další klíč – tentokrát starý, zrezivělý, s nápisem, který neznal: *„Pro ty, kteří zapomínají.“*
Kněz Václav ho našel až ráno, když mu zvonil zvon. *„Co jste tu dělal, pane Jindřichu?“* Jindřich se podíval na klíče v ruce. *„Čekal jsem,“* řekl. *„Ale teď už nevím na koho.“*
Když odcházel, zůstal za sebou zápach kadidla a něčeho jiného – jako by kostel dýchal. A když se ohlédl, uviděl na prahu postavu ženy v bílém, která mu mávnula. *„Přijď zítra,“* řekla. *„Přines klíče.“*