Příběh: Kostel svaté Alžběty (Znojmo)
Krev z rány na levém dlani stékala po prstu a dopadala na studený kámen s tichým, rytmickým pleskáním. Matěj stál v šeru nově zdlaného chrámu, v rukou svíral těžký měšec s mincemi, který ukradl z trhu před hodinou. Prsty mu třesely, dýchal zrychleně a v uších mu zněl hluk znojemských ulic, který teď, v tomto tichu, přestal existovat. Vstupil sem jen proto, aby zmizel z dohledu stráží, aby se schoval v stínu vysokých kleneb, které se právě tehdy, v roce 1470, začaly tyčit nad Dolním Předměstím.
Kolem něj vonělo čerstvou vápnicí, vlhkostí z hloubí země a tlejícím dřevem. Vzduch byl hustý a chladný, až mrazivý, přestože venku hřál slunce. Matěj se opřel o jeden z masivních pilířů. Cítil, jak mu srdce tluče až v hrdle. Podíval se na své dlaně, na tyto zlodějské ruce, které už nebyly schopny udržet nic čistého. Byl to muž bez cti, vyvrhel, který už dávno přestal věřit v jakoukoli spravedlnost, jen ne v tu, kterou lze koupit zlatem.
Když se pokusil odejít, cestu mu zastavil zvuk. Nebyl to krok, nebyl to hlas, ale tiché, rytmické pobřežování, jako když někdo předevší tkaninou o hrubý kámen. Matěj ztuhl. V hloubi chóru, kde se stíny proplétaly s prvními paprsky světla pronikajícími úzkými okny, stál muž v hnědém rouchu. Byl to jeden z oněch nových mnichů, františkánů, kteří se zde usadili mimo hradby města. Mních se nepohyboval, jen tam stál a hleděl do prázdna.
Uteč, ty hlupáku, řekl si Matěj a udělal krok k východu. Vtom se ale stalo něco, co mu zastavilo dech. Z prostoru mezi pilíři, tam, kde nebylo žádné okno a žádný zdroj světla, se začal šířit jemný, zlatavý jas. Nebylo to prudké světlo svíce, ale mlha, která se pomalu převalovala po podlaze, jako by proudila z hlubin samotné země. Světlo obklopilo Matějovy nohy a začalo stoupat vzhoru.
Vteřinu poté ucítil na svém rameni dotek. Byl lehký, téměř neznatelný, ale v té chvíli ho zasáhl jako úder kladivem. Otočil se, ale za ním nebyl nikdo. Mních v hnědém rouchu byl stále daleko, v úplném tichu. Přesto však Matěj v uších slyšel jasný, čistý zvuk, který připomínal zvonění malých stříbrných zvonečků, a doprovázela ho vůně lilií, tak silná, že přebila pach vápnice i potu.
Měšec v jeho pravé ruce náhle ztěžkl. Matěj ho instinktivně otevřel. Mince, které v něm byly, už nebyly zlaté. V dlani svíral hromadu hladkých, šedých říčních obdélníků, které v šeru kostela vypadaly jako kosti. Zoufale je začal vyhazovat z ruky, křičel bez zvuku, rval si šaty, aby se zbavil té tíže, která se změnila v prach.
Když se konečně zvedl z kolen a vyhlédl k mnišovi, ten k němu poprvé pohlédl. Mních neřekl ani slovo, jen pomalu ukázal prstem směrem k městu, kde se zrovna začínal ozývat hluk pronásledovacích hlasů. Matěj cítil, jak se mu v hrudi něco roztrhlo. Nebyl to strach z vězení, ale pocit, že právě teď, v tomto nově zadaném prostoru, byl odhalen v celé své nahotě.
Vyběhl z kostela do oslňujícího světla, nechal za sebou prach z bývalých mincí a běžel ne pryč od práva, ale přímo k těm, které ukradl. Věnoval vše, co mu zbylo, chudým u městských bran, jako by se snažil odplavit neviditelnou skvrnu ze své duše.
Dnes už v těch stěnách nezůstaly žádné zlaté mince ani prach z hříchů, jen tiché echo gotických klenb. Kdo však v tichu tohoto chrámu zastaví své kroky, může v rozích stále cítit jemnou vůni lilií, která přichází z míst, kde už dávno není žádný květ.