Příběh: Kostel svaté Anežky České (Drnovice)

Když se zhaslo světlo

Její prsty se zakopaly do vlhkého dřeva lavice, když se náhle vztyčila. Nohy ji nesly, jako by je někdo nadzvedával, a v ústech měla chuť po železe a starých svíčkách. *Proč jsem sem přišla?* Ptala se sama sebe, ale odpověď přišla dřív, než stačila myslet: *Protože tu něco je.* A pak se rozsvítilo.

Nevěděla, jak to mohlo být, ale náhle na ní viselo světlo, které nemělo zdroj. Nezářilo z lucerny nad oltářem, neodráželo se od vitráží, které byly prázdné. Svítilo přímo *do ní*, jako by ji něco nebo někdo prohlíželo skrz kůži. Vzduch se naplnil pachem hořícího cedru a něčeho jiného — něčeho, co znala z dětství, když babička rozsvítila svíčky na hrobech. *To voní po smrti,* pomyslela si a zadržela dech.

Za ní se posunulo dřevo, jako by někdo vstával. Ale nikdo tam nebyl. Jen ona a ten hlas, který přišel ne zezadu, ne zvenku, ale *z ní samé*, jako by jí někdo šeptal do ucha: *„Proč lžeš?“*

Její jméno bylo Markéta. Byla to dcera krčmáře z nedaleké vesnice, která měla na svědomí věci, o nichž nikomu nemohla říct. Lhala o penězích, které ukradla z otcovy pokladny, lhala o tom, že se nevrátila domů včas, lhala o tom, že vůbec někdy byla v kostele. A teď tady stála, jako by ji někdo přivedl sem, do tohoto místa, kde vzduch voněl po minulosti, jako by se tu něco udržovalo v čase.

„Kdo jsi?“ zeptala se nahlas, i když věděla, že odpověď nebude.

Odpověď přišla v podobě chvění. Lavice pod ní se rozkmitala, jako by ji někdo šťouchl do kolen. Pak se ozval zvuk — ne z varhan, které byly nové, ale z něčeho hlubšího, jako by se probouzely staré trubky, které nikdo nehrál. A pak zazněl hlas, který znala: *„Ty víš, kdo jsem.“*

Markéta se otočila. Za ní stála žena v bílém rouchu, které se rozplynulo ve stínu, jako by ho nesla sama světlost. *„Ty jsi…“* zašeptala, ale slovo jí utonulo v hrdle. Žena se usmála, a to byl ten okamžik, kdy Markéta pochopila: *To není zázrak. To je soud.*

„Proč jsi mě přivedla sem?“ zeptala se, i když věděla, že odpověď nebude mít smysl.

„Protože jsi tu už byla,“ řekla žena. „A nikdy jsi neodešla.“

V tu chvíli si Markéta vzpomněla. Byla malá, možná pět let, a stála právě zde, v tomto kostele, který tehdy ještě nebyl. Stála vedle matky, která držela svíčku, a tiše se modlila. Ale ona, malá Markéta, se dívala na oltář a chtěla vědět, co je za ním. *„Co je tam?“* zeptala se. *„Nic,“* řekla matka. *„Tam je jen prázdno.“* Ale ona věděla, že lže.

Teď, jako dospělá žena, stála opět před tím samým oltářem, který byl teď jiný, ale vzduch voněl stejně. *„Ty jsi tu byla dřív,“* řekla žena v bílém. *„A teď jsi tu znovu.“*

Markéta se zachvěla. *„Co chceš?“*

Žena se naklonila, až její roucho téměř dotklo zem. *„Chci, abys přestala lhát. Ne jen ostatním. Sobě.“*

A pak se rozsvítily varhany. Ne někdo je hrál — hrály se samy, jako by je někdo neviditelný táhl za šňůry. Hlasy se vznesly do výšin, a Markéta pocítila, jak se jí z očí valí slzy, které nepatřily k žádnému smutku, který znala. Byly to slzy něčeho jiného — něčeho, co se uvolnilo.

Když se varhany zase ztišily, ženy nebylo. Ale na lavici vedle Markétiny ležela svíčka. Nová, neporušená. *„Proč?“* zeptala se sama sebe a vzala ji do ruky. Svíčka byla studená, jako by ji nikdo nedržel.

Markéta ji zapálila. Plamen se rozhořel, a když se dívala do jeho světla, viděla, jak se za ní rozpadá stín — ten, který sem přinesla s sebou. *„Teď už ne,“* zašeptala. *„Teď už ne.“*

Když vyšla ven, noc byla chladná, ale ona necítila zimu. V dálce se tyčily stromy, které tu stály už předtím, než byl postaven kostel. A někde mezi nimi, jako by čekala, stála její matka. Ne jako stará žena, jakou Markéta znala, ale mladá, taková, jaká byla, když ji Markéta potkala poprvé.

„Mami?“ zašeptala.

Matka se usmála. *„Jdi domů, Markéto. Je čas.“*

A když se Markéta probudila, ležela na lavici v kostele, svíčka vedle ní byla zhaslá. Ale na jejím prstu zůstala stopa po vosku, který se nikdy neroztavil. A když se podívala na oltář, viděla, že tam leží kousek bílého roucha, jako by ho někdo nechali upadnout.

Dnes tam nikdo neví, jak se sem dostalo. Ale někteří, kteří přijdou a zapálí svíčku, si myslí, že vidí stín ženy, která je pozoruje z temnoty. A když se modlí, někdy slyší šeptání: *„Teď už víš.“*

A pak se zhasne světlo.