Příběh: kostel svaté Anny (Boršov)
Když se Markéta podívala na své ruce, byly čisté.
Ale její duše ne. Seděla na kamenném schodě před kostelem svaté Anny, kde ji nikdo neviděl, a držela v dlani kus roztrhaného dopisu. Papír voněl po potu a inkoustem, který se rozmazal, jako by někdo slzy nechtěně promíchal s písmeny. *„Nepromlčím to. Přijď, nebo budu muset vyprávět já.“* Tohle byly poslední řádky. A teď Markéta seděla, jako by ji zem zkameněla, a čekala, zda se do ní někdo zeptá, proč má v kapse meč.
Větrný vítr z potoka si hrál se suknicemi na hřbitově, ale uvnitř kostela bylo ticho. Takové ticho, že by se dala slyšet kapka, která by spadla z gotické klenby. Markéta tam nikdy nechodila. Byla dcerou měšťana z Moravské Třebové, která se naučila číst v tajnosti za zavřenými dveřmi, a teď tu byla, protože ji něco vtáhlo sem, jako by ji ta stará zeď tahala za rukáv.
Vstoupila dovnitř a dveře se za ní zavřely s takovým klapnutím, že ji to vytrhlo z myšlenek. Uvnitř bylo chladno, ale ne tak, že by to cítila na kůži. Spíš jako by ji něco obklopovalo, jako by ji vzduch držel na místě. Světlo padalo skrze malá okna, ale ne jako sluneční paprsky – spíš jako slzy, které by se rozlily po skle a zůstal po nich jen stříbrný odlesk.
Přesunula se k oltáři, kde hořela svíčka. Plamen se nehnul, i když foukal vítr. *„To není možné,“* pomyslela si. Ale pak si vzpomněla na ty slova v dopise a na meč, který měla schovaný v pytli. *„Budu muset vyprávět já.“*
Náhle uslyšela kroky. Rychlé, ale ne její. Někdo šel po schodech do věže. Markéta se podívala nahoru a uviděla, jak se v temnotě otvírá dveře. Nikdo tam neměl být. Kostel byl zavřený.
„Kdo je tam?“ zeptala se sama sebe, ale hlas zněl cizí, jako by ho pronášela někdo jiný.
Z věže se ozval šeptavý hlas: *„Ty jsi ta, která nechce mlčet.“*
Markéta se otočila. Nikdo tam nestál. Ale na zdi za oltářem, tam, kde byly ty staré malby, se náhle objevilo světlo. Ne jako světlo svíčky, ale jako by se něco rozsvítilo uvnitř stěny. A pak uslyšela znova – tentokrát jasněji:
„Přines ho sem. Teď.“
Markéta se podívala dolů na své ruce. Byly stále čisté. Ale v kapse jí ležel meč. A ona věděla, že ten hlas nebyl náhodou.
Když vyšla ven, vítr ji znovu obklopoval, ale tentokrát to nebylo jen větrání. Bylo to jako by ji něco provázelo. A když se podívala na kostel, uviděla, že na věži se něco pohybuje. Něco, co tam nemělo být.
A pak se dveře otevřely samy od sebe.