Příběh: Kostel svaté Anny (Město)

Kostel voněl starými svíčkami a vlhkou dřevem, když se Jan Šimáček zastavil na prahu, jako by ho něco tahalo zpět. Jeho boty zanechávaly na dlažbě hluboké stopy, jako by se vracel z daleka, ale ve skutečnosti jen opouštěl dílnu uprostřed Šumbarku, kde mu šéf vyhrožoval, že ho vyhodí, když se mu podruhé rozbije frézka. *„Tak co, Šimáčkovi, už tě ani Bohu nemůžeme prodat?“*, drnčel mu v uších hlas mistra Kováře. A teď tu stál před kostelem svaté Anny, kde se nikdy nebyl, a jeho ruce se třásly jako listí na podzim.

Vnitřek byl tmavý, osvětlený jen slabým proudem světla z okna nad oltářem, které propouštělo šedivou mlhu z uhelných komínů. Jan se posadil na jednu z lavic, která praskala pod jeho váhou, a zvedl hlavu. Nad ním visel kříž, ale ne ten obyčejný, dřevěný, nýbrž velký, vyřezaný z nějakého tmavého kamene, jako by ho někdo vysekal z hory. *„Já jsem cesta, pravda a život“*, četl na mosazném pásu pod ním, a náhle se mu zdálo, že se mu hlas zvoní přímo v lebce.

„Proč jste sem přišel, pane Šimáčkovi?“ zeptala se ho stará žena, která se tiše objevila vedle něj. Nebyla to kněžna, ani žádná věřící – měla na sobě prosté šaty, jako by šla z pole, a v ruce držela svazek suchých bylinek. *„Vždyť jste ani nepoklekl.“*

Jan se napřímil. „Cože?“

„Pokleknout bys měl,“ opakovala, jako by mu četla myšlenky. „Ale vy jste tu jen seděl a mlčel, jako by vás něco čekalo.“ Ukázala na kamennou mozaiku u oltáře, kde se zelený mramor stával zlatavým, jako by ho prosvítalo něco zevnitř. *„Vidíte? Tam je odpověď.“*

Jan se podíval – a najednou mu bylo, jako by se vzduch v kostele zhoustl. Mozaika se začala třást, jako by se pod ní něco hnulo. *„To není možné,“ zašeptal, ale žena už odešla, zanechavši za sebou jen vůni rozemletého kmínu a šelest šatů, který zněl, jako by se rozplynul ve stěně.

Zvon z věže náhle zaskřípal, i když nikdo nezněl. *„Anna… Vojtěch…“* ozvaly se jména zvonů, jako by mu je někdo šeptal přímo do ucha. A pak – ticho. Takové ticho, že Jan slyšel, jak mu bije srdce.

Vstal a šel ke dveřím. Venku ho čekal mráz, ale v kapse měl něco, co tam předtím nebylo: malý kámen, zelený jako mozaika uvnitř. Na jeho povrchu se lesklo něco, co vypadalo jako slzy – nebo slunce, které se rozlilo v kamenu.

Jan se otočil zpět. *„Co to má znamenat?“*, ale kostel byl prázdný. A když se podíval na kříž, uvědomil si, že mosazný nápis už neříká *„Já jsem cesta, pravda a život“*, ale něco jiného – něco, co mu teprve teď začalo rozumět.

A tak tam zůstal stát, s kamínkem v dlani, zatímco venku se nad Šumbarkem sbíhaly mraky a někde daleko zvonil zvon, který nikdo neslyšel.