Příběh: kostel svaté Anny (Staré Brno)
„Tady končí tvůj cesta, hříšníku, nebo začíná tvůj konec!“
Jan z Vsetína přitiskl hiltu meče k dlani tak silně, až mu zbělelly klouby. Před ním, v šeru gotického chrámu svaté Anny, stál muž, kterého Jan měl za úkol umlčít. Nebyl to žádný velký pán, jen bývalý písař s třesoucíma se rukama, který v náručí svíral svitek pergamentu. Vzduch v prostorách kostela byl hustý, nasycený pachem starého vosku a vlhkého kamene, který stoupal ze země jako mrazivý proud.
Jan udělal krok vpřed. Boty mu rytmicky klapaly o dlažbu, zvuk se odrážel od vysokých klenb a vracel se k němu jako ozvěna jeho vlastního svědomí. Písař se zapřela do chladné zdi. Jan viděl, jak se mu v očích zrcadlí slabé světlo svící, které plály v nících. V tom okamžiku Jan neviděl v něm nepřítele, ale zrcadlo svého vlastního strachu. Věděl, že pokud ten papír zničí a muže zabije, jeho jméno bude v hradu oslavováno, ale v noci ho bude budit ticho, které křičí.
„Proč jsi přišel právě sem?“ vyrazil Jan, a hlas se mu v prázdném prostoru chrámu podivně zlomil.
Písař neodpovídal. Pouze ukázal prstem směrem dolů, k zemi pod jejich nohama. Jan zmateně pohlédl na dlažbu. Věděl, že tento kostel stojí na troskách starších staveb, že pod ním spí vrstvy času, staré zdi a zapomenuté modlitby. V tu chvíli se stalo něco, co Jan nedokázal vysvětlit.
Z hlubin země, přímo z místa, kde se kdysi nacházely základy staré rotundy, se ozval zvuk. Nebyl to hřmění ani pád kamene. Byl to tón, čistý a hluboký, jako by samotná země vydechla jedno jediné slovo. Vteřinu poté se z prasklin v podlaze začal šířit jemný, zlatavý svit. Světlo nebylo agresivní, ale hřejivé, jako letní slunce dopadající na líc. Obalilo obou mužů a na okamžik zhaslo všechny svíce v kostele, jen aby je nahradil jas, který nepocházel z žádného plamene.
Jan ztuhl. Meč mu vyklznul z prstů a s kovovým cinkotem dopadl na zem. V tom světle přestal vidět písaře jako oběť a sám přestal být katem. Viděl jen dvě křehké bytosti v obrovském prostoru, který je přesahoval svou historií i významem. Cítil, jak mu v hrudi něco praská, jako by se rozbila ledová krusta, která mu léta bránila v dýchaní.
„Oni nás slyší,“ zašeptal písař, a jeho hlas už netřesl. „Kdo stojí na místě, kde se lidi modlili stovky let, nemůže lhát sám sobě.“
Jan se díval na své ruce. Byly špinavé od prachu a krvi z předchozích dnů, ale v tom zlatavém jasu vypadaly skoro čistě. Cítil zvláštní teplo, které mu stoupalo od chodidel vzhůru, jako by ho samotné základy chrámu objaly a řekly mu, že ještě není pozdě. Ten pocit byl tak silný, že se Jan propadl na kolena. Nebylo to z úcty k bohu, kterého v té době moc neznal, ale z úcty k něčemu, co bylo starší než hrad, starší než jeho pan a starší než jeho vlastní nenávist.
Když světlo pomalu vyhaslo a do prostoru se vrátil šero a pach vlhkosti, Jan stále klečel. Písař pomalu přistoupil k rytíři a položil mu ruku na rameno. Nebyl v tom triumf, jen tiché porozumění.
Jan zvedl zemi, vzal svůj meč, ale ne aby ho znovu vznasdil. Pomohl muže z Klobouk vstát a společně opustili chrám. Jan už nikdy nevrátil k panu, který mu nařídil vraždu. Zmizel v mlhách moravských lesů, ale v srdci si ponechal obraz zlatého světla, které vyvstalo z hloubek země.
Dnes už po kostele svaté Anny nezbyly žádné zdi, které by mohl člověk dotknout. Všechno se zřítilo nebo bylo zbořeno, zbyly jen stíny v zemi a ticho v areálu kláštera. Přesto se říká, že kdo v tichosti stane na místě starých základů, může cítit pod nohama zvláštní teplo, jako by země stále střežila tajemství muže, který tam přišel zabít a odešel s čistým srdcem.