Příběh: Kostel svaté Anny v Telči
Krvavý otisk dlaně na bílém plátně se v šeru stálého ticha zdál téměř černý. Matěj v sevřených rtech stál uprostřed lodi, kde vzduch voněl po starém dřevě a vlhkém kameni, a v ruce svíral těžký stříbrný kříž, který mu nepatřil. Tahle věc měla být jeho vstupenkou k novému životu, k penězům, které by ho vytrhly z bahna dluhů a beznaděje. Jenže vteřinu poté, co ho ukradl z oltáře, se dveře kostela s hlučným rázem zavřely, ačkoliv venku nefoukal ani závan větru.
Zůstal uvězněn v prostoru, který právě v tu chvíli dokončili stavitelé. Vzduch byl stále cítit čerstvou vápennou malbou a prachem z kamenných bloků. Matěj se rozhlédl. Fasáda s jejími pilastry, kterou před chvílí msyl, teď působila jako mříž vězení. Chtěl vyběhnout ven, zpět k rybníku a do úkrytu předměstí, ale nohy mu ztuhly. Z hloubi chóru, tam, kde se v polštářích světla vznášely prachové částice, na něj hleděly oči, které nebyly z masa a krve.
Byla to socha Jana Evangelisty. Stará, vyřezaná z dřeva dávno předtím, než se tento kostel vůbec začal stavat. Její tvář měla zvláštní, nadpozemský klid, který v Matějově hrdle vyvolal křeč. Muž se pokusil o krok zpět, ale pod botami mu zakřupalo. V tichu chrámu ten zvuk zazněl jako výstřel z pistole. V tu chvíli se z hloubi prostorů ozval hlas. Nebyl to křik ani šepot, ale zvuk, který připomínal třesk lodu na zamrzlé řece.
Vrať to, co není tvé, hříšníku.
Matěj vycenil zuby a zasyčel do prázdnoty, že se nikomu nevzdá. Vzpomněl si na tvář své dcery, která hladověla v chudobné chatě, a kříž přitiskl pevněji k hrudi. Vteřinu poté však pocítil na svém rameni dotek. Byl ledový, tak mrazivý, že mu ztuhla kůže pod vlněnou látkou kabátu. Otočil se prudce, ale za ním nebyl nikdo. Jen prázdný prostor a stíny, které se v barokních obloučích kroutily jako hadi.
Znovu se podíval na sochu Jana. Přísahou mohl přisahat, že se výraz dřevěného světce změnil. Úsměv, který tam předtím byl, zmizel a nahradila ho hluboká, nekonečná lítost. Matěj pocítil, jak mu do očí stékají slzy, přestože v srdci stále hořel hněv. Najednou se v prostoru rozlilo světlo, které nepřicházelo z oken, ale zdálo se, že vyvěrá ze samotných stěn. Osvítilo to oltář Panny Marie a svaté Anny, kde barvy obrazu začaly tlouct do očí svou intenzitou.
V tom jasném světle Matěj uviděl něco, co tam být nemohlo. Uvnitř kostela, v prostoru mezi ním a východem, stála žena. Měla na sobě šaty, které vypadaly jako z jiného světa, a její pohled byl tak čistý, že Matěj pocítil, jak se mu v hrudi něco trhá. Nebyla to hněvná judge, ale někdo, kdo znal každou jeho bolest a přesto mu odpouštěl. Žena nepromluvila, jen pomalu natáhla ruku směrem k oltáři.
Matěj s Chapters v hrdle vykřikl, klesl na kolena a s žárným třešením v prstech kříž vrátil na místo, odkud ho vzal. V momentě, kdy kov dotkl dřeva oltáře, ozvalo se tiché cinknutí a dveře kostela se s jemným cvaknutím otevřely dokořán. Do prostoru vnikl čerstvý vzduch z telčského předměstí a zvuk vzdáleného zvonu, který zněl jako osvobození.
Vyběhl ven, aby nadechl vzduchu, a s hlavou skloněnou odešel pryč z hřbitovního areálu. Už nikdy se nevrátil jako zloděj, ale mnohokrát přišel jako tichý návštěvník. Pokaždé, když stál před sochou Jana Evangelisty, cítil ten samý mrazivý dotek na rameni, jako by ho někdo neustále připomínal, že hranice mezi hříchy a odpuštěním je tenká jako vlas.
Kdo dnes vstoupí do ticha tohoto chrámu a dlouho se zadívá do očí dřevěného světce, možná pocítí, jak ho i on tichý svědek léta 1695 pozoruje s tou stejnou, nevysvětlitelnou lítostí.