Příběh: kostel svaté Anny (Žarošice)
Když se mu z ruky vytrhl svíce a spadl na dlažbu, rozlil se po ní jako roztavený vosk, ale nikdo nezařval, nezasáhl. Jen se rozlil dál, pomalu, jako by čas zůstal zavěšený nad ním.
Karel Strouhal si otřel pot z čela a zvedl oči k oltáři, kde ho čekala ta socha. Ta dřevěná Panna Marie s tváří, která vypadala, jako by byla vyřezaná z jednoho dechu s tímto kostelem. Jako by ho znala. Jako by čekala právě na něj.
„Pánbůh,“ sykl, „tohle není spravedlivé.“ Jeho hlas se ztratil mezi kameny, mezi starými malbami andělů, jejichž tváře se zdály mít něco společného s tím, co se děje nyní. Minulý týden byl ještě farářův syn, teď tady stál on, Karel, muž, který nikdy nechtěl mít nic společného s bohem ani s modlitbami. A teď tu stál, s rukama, které se třásly, a s duší, která se mu vytrhla z hrudi jako list v bouři.
Svíce hořela dál, i když by měla už dávno zhasnout. Plamen se vinul po dlaždicích, jako by hledal něco konkrétního. Karel se naklonil, chtěl ji sebrat, ale jeho prsty se dotkly něčeho jiného – chladného, hladkého, jako by ho tam někdo předtím položil. Drobný kovový křížek, který nikdy předtím neviděl. Na rubu byly vyryty slova, které neznal: *„Než padneš, vzpomeň si.“*
„Co to má znamenat?“ zeptal se prázdna, ale odpověď přišla jinak. Ze stínu za oltářem se ozval zvuk – ne krok, ne šustění, ale něco jako tiše otevřená kniha. Karel zvedl hlavu a uviděl, jak se na okně, které bylo zavřené, objevuje světlo. Ne ze slunce, ne ze svíček. Jako by se někdo pokusil vstoupit dovnitř, ale dveře byly zavřené, okna zavřená, a přesto tam bylo. Bílý, jemný, jako by ho nesl někdo, kdo nechce dělat hluk.
„Kdo jsi?“ vydechl.
Nic se nestalo. Ale když se Karel podíval zpět na ten křížek, slova na něm už zněla jinak: *„Než spácháš, vzpomeň si.“*
V tom okamžiku uslyšel kroky. Rychlé, rozhodné. Někdo se blížil po schodech, někdo, kdo neví, že tady je. Karel se rychle vzpamatoval, schoval křížek do kapse a vzal svíci. Když se za ním otočil, světlo na okně zmizelo. Zůstal jen stín, který se zdál hlubší než ostatní.
„Karel?“ zavolal hlas z chóru. „Co tu děláš? Farář už na tebe čeká.“
On se jen usmál – nebo snad plakal. Věděl, že by měl odejít. Věděl, že by měl zapomenout. Ale když se podíval na tu sochu Panny Marie, uviděl v jejích očích něco, co tam předtím nebylo. Jako by ho poznala. Jako by věděla, že přišel nejen proto, aby se modlil, ale proto, aby našel něco, co ztratil.
Když opouštěl kostel, vzal si tu svíci s sebou. A křížek, který nikdy předtím neviděl. A když se podíval zpět, uviděl, jak se na prahu kostela objevuje další člověk. Starý muž, který se tam nikdy předtím neobjevil. Stál tam a díval se na něj, jako by čekal, až se Karel rozhodne.
„Co chceš?“ zeptal se Karel, ale věděl, že to není otázka. Věděl, že to je začátek něčeho, co ještě nedokáže pojmenovat.
A když se starý muž usmál, Karel pochopil, že už nemůže odejít. Nikdy.