Příběh: Kostel svaté Barbory (Polná)
Krev na dlaních už zasychala a tvořila temný, lepivý film, který pálil v každé otevřené rankách. Matěj se s prudkým dechem opřel o chladný kámen zdi a zíral na vysokou věž, jejíž členitá báň se rýsovala proti šedivému nebi jako prst ukazující k nebesům. V kapse měl těžký pytel s mincemi, které mu nepatřily, a v uších stále znělo křik utrpení muže, kterého zanechal v prachu za městskou branou.
Vstoupil do prostor kostela svaté Barbory, aby zmizel v šeru, kde by ho nikdo nenašel. Vzduch uvnitř voněl po starém dřevě, vlhkosti a zbytcích včerejšího kadidla. Kroky mu hřměly v tichu jednolodí, zatímco se nad ním klenula zploštělá kopule, která vypadala jako mrazivý zrcadla nebes. Matěj se zastavil uprostřed prostoru v tvaru řeckého kříže. Chtěl jen chvíli vydechnout, ale pohled mu utekl k obrazu na hlavním oltáři. Viděl svatou Barboru, jak ji Panna Marie přijímá do nebe s gestem požehnání. Ten klid na tvářích malovaných postav ho udeřil jako fyzický úder.
Klesl na kolena. Ne z víry, ale z náhlé, drtivé tíhy v hrudi, která mu bránila dýchat. Zvuk jeho vlastního pláče zněl v prázdném chrámu cize a hrozivě. Přisunul se k bočnímu oltáři, kde mezi dětmi stála světice. Mramorové plochy oltáře, štafírované v pestrých barvách, se v šeru zdály tekuté, jako by pod kamenem proudila skutečná krev.
Zatímco se Matěj třásl v křečích vlastního svědomí, jeho oči spočinuly na stěnách kněžiště. Tam, v barevných plamenech fresek, viděl muže nabodaného na kůl. Viděl, jak se dřevo pod ním ulomilo a jak ten zraněný člověk, v posledním okamžiku života, našel cestu k odpuštění. Matěj pocítil, jak mu po zádech přeběhl mrazivý chlad, přestože v kostele bylo ticho a klid.
V tu chvíli se stalo něco, co nešlo vysvětlit. Z hlubin prostorů, kde stály varhany, se ozval jediný, hluboký tón. Nebyl to zvuk přístroje, který by někdo ovládal, ale hluboký, dunivý zvuk, který mu rozechvěl kosti. Světlo z velkých oken se náhle zlomilo a dopadlo přesně na postavu kající Maří Magdaleny, která klečela před křížem nad zpovědnicí. Zdálo se, že postava na zdi mírně pohnula hlavou, jako by sledovala Matějovo utrpení.
„Odpusť mi,“ vydechl do prázdna, a jeho hlas zněl jako praskání suchých větví.
V ten moment uviděl v rohu lodi postavu. Byl to starý muž v prostém rouchu, který tam před vteřinou ještě nebyl. Neměl v rukou žádnou knihu ani kříž, jen klidný pohled, který pronikal skrz Matějovu kůži až k samotnému jádru jeho hříchu. Muž nepromluvil, pouze ukázal rukou směrem k východu, k hřbitovnímu poli, kde v tichu spali ti, kteří už nemuseli bojovat se svým svědomím.
Matěj vstal. Pytel s penězi v jeho ruce byl nyní jen mrtvým břemenem. Když se znovu otočil k postavě v rouše, prostor byl prázdný. Zůstal jen tichý šum větru v oknech a vůně starého kamene.
Vykročil z kostela s jasným cílem. Peníze vrátil tam, odkud je vzal, a zbytek svého života strávil v Polné jako člověk, který se snažil každým svým činem vymazat stopy onoho dne. Nikdy už neřekl, koho v onom šeru viděl, ani zda byl ten zvuk varhan jen ozvěnou jeho vlastního šílenství.
Když dnes lidé procházejí kolem vysoké věže a dívají se na barokní zdobení, málokdo tuší, že v tichu mezi freskami stále přetrvává ozvěna jednoho křiku a jednoho tichého odpuštění, které čeká na každého, kdo sem vstoupí s těžkým srdcem.