Příběh: Kostel svaté Barbory (Šakvice)
Kostel svaté Barbory (Šakvice)
Vzduch v něm byl jako starý pergamen – suchý, plný prachu a něčeho, co vonělo po zapomenutých modlitbách. Jindřich z Hrušova stál u severní stěny, kde se za kamenným závojem skryla freska, kterou nikdo neměl právo vidět. Jeho prsty se třásly, když je přitiskl ke studené omítce. *„Není to možné,“* zašeptal, ale slova se ztratila v hluku vlastního dechu.
Za ním se vznášel šepot – ne zvenku, nýbrž ze stěn. *„Ty jsi mi slíbil…“* Hlas nebyl hlas. Byl to jako odraz jeho vlastních slov, vržený zpět z hlubin, které ještě nikdy neprozkoumal. Jindřich se otočil, ale nikdo tam nestál. Jen tmavý kout, kde se světlo lampy lámalo v prachu a vytvářelo stíny, které se hýbaly samy od sebe.
Příchod do Šakvic byl jeho posledním únikem. Požár v Brně ho zbavil everything – titulu, majetku, dokonce i jména, které nosil předtím, než se stal Jindřichem. Teď tu byl, skrytý mezi zbořenými freskami staršími než jeho rod, a hledal něco, co by mu vrátilo důstojnost. *„Na stěně je něco…“* zašeptal starý kněz, když ho Jindřich prosil o pomoc. *„Ale ne pro tebe.“*
Teď tu stál s nožem v pásu a s vědomím, že pokud tu fresku poškodí, bude to jako zrada nejen Bohu, ale i sobě samému. *„Proč mě to přitahuje?“*, ptal se, zatímco jeho prsty stopovaly kontury malby – ženy s mečem, obklopené plamennými symboly, které se zdály hořet i přes staletí. *„Protože jsi jako ona,“* ozvalo se zase. *„Zraněná. Ale neporažená.“*
Jindřich se náhle zastavil. Na okraji malby, tam, kde se barva mizela v tmě, bylo něco nového. Čerstvé. Jako by tu někdo před chvílí přiložil ruku. *„Kdo…?“*
Vtom se za ním ozval skřípavý zvuk – dveře do sakristie se pomalu otevřely. Nikdo je netáhl. *„Jsi tu sám, Jindřichu z Hrušova,“* řekl knězův hlas z prázdna. *„Ale ne úplně.“*
Věděl, že by měl utéct. Místo toho se poklekl a dotkl se místa, kde se freska dotýkala zdi. Teplo. Jako by pod kamennou pokrývkou pulzovalo něco živého. *„Co chceš ode mě?“*, zeptal se, i když věděl, že odpověď už zná.
Náhle se světlo v lampě rozptýlilo – a na chvíli se mu zdálo, že vidí její tvář. Ženu se zvednutým mečem, která se usmívá přes staletí. *„Nic,“* řekla. *„Jen aby sis vzpomněl, že jsi ještě někdo.“*
Když se Jindřich zvedl, nož v pásu byl prázdný. A na jeho dlaních zůstal otisk – ne od meče, nýbrž od kříže.
Vycházel z kostela, zatímco za ním se dveře samy zavřely. Slunce svítilo nad Šakvicemi, ale on viděl jen stíny, které se na chvíli staly světlem. *„Co se stalo?“*, ptal se, i když věděl, že nikdy nedostane odpověď.
Ale když se ohlédl, uviděl na prahu kostela dvě stopy. Jedna jeho. Druhá – jako by tam prošla žena s mečem.
A teď tu zůstal jen on. A otisk na dlažbě, který nikdo neviděl. Ale který tam byl.