Příběh: kostel svaté Cecilie (Dobré Pole)
Když se Markéta z Dobrého Pole dotkla kamene, praskla.
Nebylo to jako při dotyku ženského prstu na studený mramor – bylo to jako by ji kámen nechal projít a pak ji náhle vrátil zpět, jako by se v něm otevřel nějaký vchod, kterého tam neměl být. Zavřela oči, ale ne proto, že by chtěla uniknout, ale protože uvnitř se rozlil světlo, které nešlo od svícnu, ani od okna, ani od slunce, které v té chvíli ani nesvítilo. Byla to barva, jako by někdo rozlil na stěnu kostela krev a ona by se začala hýbat.
„Paní Markéto, co tam děláte?“ ozval se hlas z chóru, hluboký a neklidný jako zvuk dřevěné lavice, která by se pod váhou někoho zlomila. Otevřela oči a uviděla faráře Matěje, jak se nad ní skláněl, tvář mu osvětloval odraz svíčky z okenice. V ruce držel malou dřevěnou krabičku, kterou Markéta nikdy předtím neviděla.
„Nic, otče,“ pronesla a otřela si dlaně o šaty. „Jen jsem se modlila.“
Ale věděla, že to není pravda. Modlitba by byla něco, co by mohla říct sama sobě. Co se jí stalo, nebylo modlitbou. Bylo to jako by někdo otevřel dveře do místnosti, kterou nezná, a ona se tam náhle ocitla – a teď už neví, jak se dostat ven.
Farář Matěj se na ni dlouze díval. Pak krabičku položil na kamennou lavici a otevřel ji. Uvnitř ležela malá kostka světle modrého kamene, který Markéta nikdy předtím neviděla. „Tohle jsem našel v sakristii,“ řekl. „Včera večer. Leželo to tam, jako by tam někdo chtěl, aby to našel.“
Markéta se k němu přikrčila. Kámen byl teplý, jako by ho někdo právě vytáhl z pece. „Co to je?“
„Nevím.“ Farář se zamyslel. „Ale když jsem ho vzal do ruky, bylo to, jako bych slyšel hlas. Jako by mi někdo šeptal do ucha.“
Markéta se podívala na kříž, který visel nad hlavami. Dřevo bylo tmavé, vybledlé, ale v jednom místě se zdálo, že ho něco stírá – jako by tam někdo neustále třel prsty. „Otče… vy věříte, že to může být něco… nadpřirozeného?“
Farář se neodpověděl hned. Potom si vzal kámen zpět a položil ho do Markétiny dlaně. „Nevím, co to je. Ale když jsi se dotkla toho kamene u vchodu, já jsem cítil, jak se kostel pohnul. Jako by se něco probudilo.“
Markéta se podívala dolů. Kámen byl teplý, ale teď už nehořel. Bylo to jako by ji něco pozorovalo. „Co mám dělat?“
„Nic,“ řekl farář. „Jen si ho vezmi. A když se ti zdá, že ti někdo šeptá, nebo když uvidíš světlo, které tam nemá být… přines ho zpátky.“
Když Markéta opouštěla kostel, vzduch byl těžký, jako by ho něco stlačovalo. Za zády slyšela, jak se za ní dveře zavřely s takovým zvukem, jako by se někdo pokusil utéct. Ale ona neuteče. Nyní držela v ruce kámen, který byl teplý jako lidské tělo, a věděla, že to není náhoda. Něco zde čeká. A něco ji čeká.
Když se vrátila domů, položila kámen na okenní parapet. A když se ráno probudila, byl pryč.
Na jeho místě ležela jen malá skvrna, která vypadalá jako krev. Ale krev nevoníla. Voněla po bylinách a po starém dřevě. A když Markéta přiložila ucho k zdi, slyšela něco, co znělo jako šepot.
„Markéto…“
A pak už nic. Jen ticho. A vědomí, že kostel svaté Cecílie ji nechce pustit.