Příběh: Kostel svaté Kateřiny Alexandrijské (Velvary)

Když se Jan z Velvar zasekl na prahu kostela, věděl, že už nemá kam utéct.

Dveře sakristie se za ním zavřely s takovým praskotem, jako by je někdo uvnitř odemkl. Vzduch tam voněl prachem a starým dřevem, ale také něčím jiným – něčím sladkým, jako by se v koutě místnosti hnilo ovoce. Svíčka na stole se třepotala, i když venku nefoukal ani dech. Jan si otřel pot z čela a zvedl oči k malému okénku vysoko v zdi. Skrz něj pronikal jen šedivý svět, jako by den byl vymazaný.

„Pánové mě nechají viset,“ zašeptal si. „Až zítra ráno budou mít důkazy, že jsem ukradl. A pak…“

Náhle se mu zdálo, že někdo vdechl. Zůstal stát, uši napjaté, ale sakristie byla prázdná. Pak slyšel – ne zvon, ne krok, ale něco jako tišší, hlubší zvuk, jako by se vzduch v kostele náhle zhoupl. Zvedl hlavu a viděl, jak se na opačném konci lodi, kde se ztrácel stín, objevuje světlo. Neod slunce, ne od svíček – světlo čisté, jako by ho tam někdo vylil. Rozlilo se po stěnách, po kamenech, a na okamžik se mu zdálo, že vidí něco, co tam nemůže být: stopy nohou v prachu, které se táhly od presbytáře k věži, jako by někdo před mnoha lety utíkal.

„Kdo je tam?“ zeptal se, hlas mu zněl cizí, jako by ho vydával.

Odpověď přišla neočekávaně – ne slovy, ale dotekem. Něco lehkého, jako pírko, mu přejelo po zápěstí. Zavrtěl hlavou, ale když se podíval dolů, na jeho dlaních zůstal stopy popela, jako by se dotkl něčeho, co hořelo. Znovu se mu zdálo, že slyší šepot, ale slova se rozplynula, než stačil pochopit.

„Pomoz mi,“ řekl nahlas. „Kdokoliv jsi.“

Vtom se dveře sakristie otevřely samy od sebe. Venku stál farář, jeho tvář osvětlená svíčkami, které držel v ruce. „Jan z Velvar,“ řekl klidně. „Vždycky jsem věděl, že jednou přijdete.“

Jan se otočil, ale sakristie byla prázdná. Dokonce i to světlo v lodi zmizelo, jako by ho nikdy nebylo. Farář se usmál. „Někteří lidé potřebují jen trochu času, aby pochopili, že nejsou sami.“

Jan se chytil dveří, prsty mu drtěly dřevo. „Co jste řekl?“

Farář se naklonil blíže. „Tady vždycky někdo čeká.“

Když Jan konečně odešel, kostel ho propustil s tím, že nic se nestalo. Ale když se ohlédl, viděl, jak se na věži odráží jeho stín – a ten se pohyboval jinak než on.