Příběh: kostel svaté Kateřiny (Hartmanice)

„Vrať to zpět, ty zloději, nebo tě tady nechám hnídět v hlíně!“

Jakub přitiskl těžký vlněný plášť k hrudi a v druhé ruce svíral rukojeť nože. Dech mu v mrazivém vzduchu tvořil husté bílé oblačky. Stál v úzké uličce, kde se stíny domů splývaly v jedno s temnotou šumavského hvozdu, který obklopoval městečko. Před ním v blátě klečel muž s roztrženým oděvem, jehož oči se zoufale rozhlížely po cestě, kudy právě prošla sůl z jihu.

Jakub nebyl rytířem ani šlechticem. Byl to muž, který zapomněl, jak chutná klid. V kapse měl zlato, které nepatřilo jemu, a v srdci chlad, který žádný oheň nevyhnal. Ten zloděj, kterého právě přepadl, aby mu ukradl kořist, byl jen dalším článkem řetězu zoufalství. Jakub ho kopnul do boku a s úsměvem, který připomínal oštěp, se otočil k monumentální siluetě, která se tyčila nad obojma.

Kámen kostela svaté Kateřiny v noci vypadal jako obr, který spí a hlídá brány do divočiny. Jakub k němu přistoupil, hnány zvláštní, neodolatelnou silou. Chtěl se schovat před pohledy hlídků, ale jakmile přišel k tlustým zdům, zastavil se. Vzduch zde voněl jinak. Nebylo to jen zvířecí pach koní a mokrého dřeva, ale cítil tam něco ostrého, čistého, jako když prší na rozžžžené kameny.

Vstoupil dovnitř. Tma v lodi byla hustá, ale ne nepřátelská. Jakub se opřel o chladný sloup a zhluboka vydechl. Ticho bylo tak absolutní, až slyšel vlastní krev bublat v žilách. Vtom se to stalo. Z hloubi chóru, kde nehořela jediná svíce, se ozval zvuk. Nebyl to hlas, spíše jemné zazvonění, jako by někdo lehce přejel prstem po okraji křišťálové číše.

Jakub ztuhl. Nože v ruce ztěžklal, jako by se z náhle změnil v olovo. Pohlédl vzhůru k klenbě a uviděl něco, co nedávalo smysl. Kolem hlavního oltáře se začal rozlévat slabý, mléčný svit. Nebyl to plamen, nebyly to svíce. Bylo to světlo, které nevrhalo žádné stíny.

Kroky ho táhly dopředu, přestože mu rozum křičel, aby utekl. Když stál těsně u oltáře, světlo se zintenzivovalo a Jakub uviděl na kameni ležet stříbrný kalich. Předmět zářil vlastní vnitřní září, která prosvítila i nejtemnější kouty gotické lodi. V ten moment se v jeho hlavě rozlehlo slovo. Nebylo to vyřčeno ústy, ale vtiskly se mu do vědomí obrazy: cesta přes hvozd, soumaři modlící se o bezpečí, slzy žen čekajících na návrat mužů z cest.

Náhle pocítil, jak mu z kapsy vypadají zlaté mince. Cinkaly o kamennou dlažbu s hlučností kladiv. Jakub se na ně podíval a poprvé v životě pocítil hnus. Tyto mince nebyly bohatstvím, byly to okovy. Podíval se na kalich, pak na své špinavé ruce a pocítil, jak se mu v hrdle tvoří knedlík. Bez jediného slova se sklonil, posbíral všechno zlato a položil ho na studený kámen u paty oltáře.

Když se narovnal, světlo zmizelo. Kostel znovu pohltila tma, jen někde v dálce zavyčel vlk. Jakub vyšel ven do mrazivého vzduchu, nechal za sebou zloděje i bohatství a odešel směrem k mountainským lesům, bez mapy a bez plánu, ale s pocitem, že poprvé za deset let dýchá plnými plícemi.

Kdo dnes vstoupí do ticha tohoto chrámu, možná nenajde žádné zlato, ale někteří tvrdí, že v určitých hodinách stále slyší to jemné, křišťálové zazvonění, které připomíná člověku, že i v nejhlubší noci existuje cesta zpět k sobě samému.