Příběh: kostel svaté Kateřiny (Herálec)

Kostelní dveře se otevřely s takovým skřípotem, že se v duši Markéty z Herálce zrodil strach, který neznal jméno. Nešlo o obvyklé tření starého kovu na kamenech, nýbrž o hluboký, syčivý zvuk, jako by něco uvnitř chrámových zdí oddechovalo. Vzduch ji udeřil do obličeje chladem, který nebyl jenom zimou – byl to dotek něčeho, co se nedalo pojmenovat. Markéta si stáhla plášť těsněji kolem ramen a vdechla. Páchlo to po vlhkých kamenech, po starém vosku a něčím jiným, co se jí zarylo do plic jako kouř z nehasnoucího ohníčku.

„Co tu děláš, dceruško?“ ozvalo se za ní. Markéta se nevrátila hlavou, věděla, že to není otázka. Starý kněz Matěj, jehož ruce třásly se jako listí v zářijovém větru, ji pozoroval z prahu márnice. Jeho oči, bílé jako mléko, se ztrácely v hlubokých vrásách, ale pohled byl ostrý jako nož. „Neslyšel jsem, že bys přišla na hrob svého bratra.“

„Nejsem tady pro něj,“ vyhrkla Markéta a hlas se jí zlomil. V kapse měla svázanou šňůrku modrých korálků – zbytek toho, co jí zbylo od svatebního obleku. „Chtěla jsem jen…“ Ale co chtěla? Nevěděla. Jen tu byla, jako by ji sem něco táhlo za šaty, jako by ji sem přitáhly ty samé neviditelné ruky, které před měsícem strhly jejího muže z koně u Žákovy hory.

Kněz Matěj se posunul dopředu, jeho sandály šustily po mrazivém prachu. „Věříš v náhody, Markéto?“

„Ne!“ vykřikla, a slovo se jí ztratilo ve stínu kostela, kde se stěny zdály dýchat. „Ale věřím v to, že někdo mě poslouchá.“

Ve chvíli, kdy to pronesla, se světlo ze svícnu na hlavním oltáři náhle rozlilo po stěnách jako tekuté stříbro. Markéta ucítila, jak se jí v žaludku zvedá něco těžkého, něco, co tam předtím nebylo. Bylo to teplo – ne z ohřívače, nýbrž jako by jí někdo položil dlaně na hrudník. A pak přišel hlas.

Nebyl to kněz. Nebyl to ani vítr v trhlinách oken. Hlas zněl jako šepot pod vodou, jako echo z hlubin, které nikdo neviděl. *„Ty jsi tu, protože jsi ještě nevěděla, co je hřích.“*

Markéta upadla na kolena. Vůně kadidla se změnila v pach spálených listů, jako by někdo v tu chvíli zapálil celý les. „Co to znamená?“ vydechla.

„Znamená to,“ odvětil kněz Matěj, „že ty jsi tu, protože jsi tu měla být.“ Jeho prsty se dotkly jejího čela a byly ledové. „Ale teď už můžeš jít.“

Když Markéta vstávala, světlo se stáhlo zpět do svícnu, jako by nikdy nebylo. Na oltáři však ležela jedna modrá korálka – ta, která jí chyběla z šňůrky. A když se podívala zpět na kněze Matěje, jeho oči už nebyly bílé. Byly černé jako noc před bouřkou.

„Proč mi to ukazuješ?“ zeptala se tiše.

„Protože ty jsi tu jediná, kdo to může pochopit,“ odvětil. „A teď jdi. Předtím, než začne pršet.“

Dešťové kapky se skutečně začaly sypat z nebe, když Markéta překročila prah kostela. Ale ona už nehleděla vzhůru. Hleděla dolů, na svou dlaně, kde se v prachu otiskl tvar kříže – hluboký, jako by ho tam někdo vyryl nožem.

A když se ohlédla, kněz Matěj stál na svém místě, jako by nic nebylo. Ale jeho ústa se pohybovala, i když z nich nevycházel žádný zvuk. A na stěně za ním, tam kde byla křížová cesta, se zdálo, že se jedna postava – ta, která držela kříž – usmívá přímo na ni.