Příběh: kostel svaté Kateřiny (Slavíkovice)

Když se Matěj Bureš dotkl kamene, praskl.

Nebylo to jako při úderu, ani jako při nárazu. Jen lehký, téměř nepostřehnutelný zvuk, jako by se něco uvnitř rozlomilo a pak se zase slyšně spojilo. Matěj stál před severní zdí kostela svaté Kateřiny, kde se do kamene zapustily jeho prsty, a teď mu z nich vytryskla krev. Ne jeho. Černá, hustá jako staré víno, stékala po dlažbě a smísila se s vodou z rozbitého svícnu, který ležel u nohou.

„Pánbůh mi pomoz,“ zašeptal, ale hlas mu zněl cizí, jako by ho pronášel někdo jiný.

Dva dny předtím byl Matěj Bureš z Kdousova ještě úředníkem panství, mužem, který věřil, že mu nic neuteče. Pak přišly výčty z účetnictví, podezřelé podpisy pod smlouvami, a nakonec ten večer, kdy mu jeho vlastní syn, Jindřich, řekl: *„Víš, co jsi udělal? Ty jsi nejenom okradl pana z Moravy, ale i nás. A já jsem tvůj syn.“* Matěj stál v prázdné komnatě a držel v ruce list papíru, na kterém někdo napsal jeho jméno a slovo *zrádce* v takovém písmu, že mu to připomínalo krev na sněhu.

Teď tu byl. Na hřbitově, kde se vzduch zvedal v tenkých sloupcích, jako by ho něco tlačilo vzhůru. Věže kostela se tyčily nad ním jako černé prsty, a když se podíval nahoru, uviděl, že se na nich třpytí něco, co tam nemělo být. Nebylo to odražené slunce. Bylo to světlo, které se linulo z otvorů ve věži, jako by někdo uvnitř držel hořící svíci.

„Kdo je tam?“ zavolal, ale jeho hlas se ztratil v praskotu dřeva. Pak uslyšel šepot.

„Ty jsi tu už jednou.“

Matěj se otočil. Za ním stála kaple ve zdi, ta pravá, kde byl oltář Panny Marie. Dveře byly zavřené, ale vnitřek se zdál osvětlený z nějakého jiného zdroje než ze svíček. Vstoupil. Vzduch tam voněl po starém dřevě a něčem sladkém, jako by někdo před chvílí rozlil med.

Uprostřed kaple stál malý oltář, na němž ležel kniha zavřená na stránce, kde někdo napsal: *„Kdo ukradne, ten musí vrátit. Ale co vrátit, když už nic nezbývá?“*

Matěj se chytil stolu. „Kdo to napsal?“

„Ty,“ řekl hlas z tmy. „Jen jsi to zapomněl.“

Zvedl hlavu. Na opačné straně kaple stál muž v černém plášti, tváří zakrytý. Nebo možná to vůbec nebyl muž. „Kdo jsi?“ zeptal se Matěj, ale věděl, že odpověď nechce slyšet.

„Jsem ten, kdo čekal, až se vrátíš.“

Matěj ucítil, jak mu ledový prst klouže po zádech. Pak se mu před očima zjevila scéna, jak by ji mohl vidět ve snu: on sám, jak stojí před farářem v Kdousově, jak mu podává peníze, jak se usmívá, a farář mu říká: *„Bůh ti odpustí, ale já ne.“* Pak další obraz – jeho syn, jak ho bije pěstí do stolu, a Jindřichův hlas: *„Ty jsi zabil nejenom jeho důvěru, ale i mou.“*

„To není pravda,“ zašeptal Matěj. „To jsem já, ne on.“

„Ty jsi oba,“ řekl muž v plášti. „A teď musíš rozhodnout.“

Matěj se podíval na knížku. Stránka se sama otočila. Byla tam mapa – ne obyčejná, ale jako by byla namalovaná krví. Ukazovala cestu k lesu za Slavíkovicemi, k místu, kde před třiceti lety zmizel jeden z předchůdců faráře Poisla. *„Tam je to, co jsi ukradl,“* stálo pod ní. *„Ne peníze. Pravdu.“*

Dveře za ním se slyšně zavřely. Když se otočil, muž v plášti byl pryč. Zůstal jen zápach hořícího papíru a na zemi ležela malá, zrezivělá klíčová dírka – jako by někdo před chvílí vyndal klíč z zámku.

Matěj se dotkl kamene u dveří. Tentokrát nepraskl. Ale v jeho ruce zůstal malý kousek černé látky, jako by se mu odtrhl od pláště toho, kdo tu byl před ním.

Venku za oknem se začalo šero. Někde v dálce zaklepal kolokviál, ale zvuk přišel pozdě, jako by ho někdo zdržel.

Matěj Bureš se pomalu vztyčil. Věděl, že by mohl odejít. Ale když se podíval na mapu, uvědomil si, že už nikdy nebude stejný. A že něco ho čeká v lese, kde se ztrácí cesta za Slavíkovicemi.

Když pak přišel na hřbitov další člověk – žena s pláčem, která hledala svého zmizelého muže – našla u kaple ve zdi knížku otevřenou na téže stránce. A na okraji listu bylo napsáno: *„Není pozdě. Ale musíš jít.“*

Žena zvedla hlavu. Nad ní se v temnotě věže rozsvítilo světlo.