Pamatky.cz — ilustrované panorama českých památek

Drobečková navigace

Drobečková navigace

  • Domů
  • Příběh: Kostel Svaté Kateřiny (Tetín)
  • Příběh: Kostel svaté Kateřiny (Tetín)

Site branding

Domů
pamatky.cz

Hlavní navigace

  • Domů
  • Seznam památek
  • Encyklopedie
  • Architekti
  • Náhodná památka
  • Magazín
  • 🏆 Památka roku
  • Hry & kvízy
  • 🤝 Spolupráce
    • Pro obce
    • Mapa na web
    • Odkazujte na nás
    • Registrace firmy
  • Fórum
  • Památky v kapse
  • Zaregistrovat firmu
  • O projektu
CS
  • English EN
  • Deutsch DE
  • Polski PL
  • Slovenčina SK
  • Čeština CS
Sbírejte body za každou návštěvu! Přihlásit se Registrovat zdarma

Obsah hlavní stránky

Kostel svaté Kateřiny (Tetín)
Smyšlený příběh

Příběh: Kostel svaté Kateřiny (Tetín)

Příběh: Kostel svaté Kateřiny (Tetín)
❧

Když se Markéta z Tetína dotkla kamene, který nikdo jiný neviděl.

Byla to jen ruka, která se jí náhle sevřela kolem zápěstí, ledová a suchá jako starý dub. Vztyčila se, srdce jí bušilo až v krku, ale nikdo nebyl za ní. Ve tmě kostela svaté Kateřiny visel zápach starých svíček a vlhké hlíny, která se zvedala z půdy jako dech něčeho, co dávno zemřelo. Prsty jí klouzaly po kamenné zdi, hledaly drážky, které tam neměly být — hluboké, jako by je do kamene vyryl někdo s nožem. *„Kdo jsi?“*, zašeptala, ale odpověď přišla jinak: ne hlasem, nýbrž chvěním v kostech, jako by se země pod ní náhle rozplývala.

Markéta tu stála už hodinu, možná déle. Přišla, jak každý pátek, od té doby, co ji v lese u potoka našli s prázdnou košíčkou a rozbitým zrcátkem. *„Nic se nestalo,“*, opakovala si, ale věděla, že lže. Věděla, že když se podívá do zrcadla, uvidí na tváři nejen své vlastní rysy, ale i ty, které tam nemají být — tenké, jako by je vyryla prasklá ledová kůra. A tak sem chodila, do kostela, který už nikdo nepoužíval, kde se vzduch houpal jako v bažině, a kde někdy, když se posadila na kamennou lavici u oltáře, slyšela šepot za zády.

Dnes večer však bylo jinak. Dnes se jí zdálo, že někdo ji pozoruje. Stála před malým románským okénkem, které propouštělo jen úzký proužek modrého světla, a náhle si uvědomila, že stín na zdi za ní není její vlastní. Byla dlouhý, tenký, a pohyboval se jako by ho nesla větrná ruka. *„Kdo jsi?“*, zopakovala, tentokrát hlasitěji, a když se obrátila, nikdo tam nebyl. Jen na podlaze ležela malá, kamenná soška — svatá Kateřina, jak ji znala z vyprávění starých žen. Ale ta, kterou držela v ruce, byla jiná: její tvář byla rozmazaná, jako by ji někdo pokoušel vymazat prsty. *„To není možné,“*, zamumlala, ale když sošku otočila, uviděla na zadní straně vyryté písmeno — M.

Vtom se dveře kostela prudce zavřely. Vzduch se zhmotnil, stal se těžkým, jako by ho někdo naplnil olovem. Markéta se chvěla, ale ne z chladu. Z vědomí, že něco je špatně. *„Kdo jsi?“*, zeptala se poprvé s pláčem v hlase, a když se podívala nahoru, uviděla na stropě, kde se šero splývalo se stínem, jakési světlo. Nebylo to slunce, nebylo to ani svíčka — bylo to jako by se někdo pokoušel proniknout skrze kámen, jako by se snažil dostat ven. *„Pusť mě ven,“*, zašeptalo to světlo, a Markétina ruka se sama od sebe dotkla zdi. Kamenná kruchta pod ní náhle zaskřípala, jako by se někdo pokoušel vylézt ven.

„Není to možné,“ zašeptala, ale věděla, že lže. Věděla, že když se podívá do zrcadla, uvidí na tváři nejen své vlastní rysy, ale i ty, které tam nemají být — tenké, jako by je vyryla prasklá ledová kůra. A tak sem chodila, do kostela, který už nikdo nepoužíval, kde se vzduch houpal jako v bažině, a kde někdy, když se posadila na kamennou lavici u oltáře, slyšela šepot za zády.

Když se Markéta probrala, ležela na zemi. Okénko nad ní bylo prasklé, jako by do něj někdo praštil pěstí. A na dlažbě, tam, kde před chvílí stála, ležela malá, kamenná soška — svatá Kateřina, její tvář však byla úplně vyhlazena, jako by ji někdo vymazal. *„To není možné,“*, zamumlala, ale když se podívala na své dlaně, uviděla, že jsou pokryty jemným, bílým prachem, jako by se jí do nich nalepilo něco z kamene.

Když později vyšla z kostela, zvonice se zakymácela, jako by ji někdo tlačil. A když se podívala zpět, uviděla, že na prahu stojí postava — vysoká, oblečená do šatů, které se houpaly, i když nevál vítr. *„Kdo jsi?“*, zeptala se, ale postava jen zvedla ruku a ukázala na sochu svaté Kateřiny, která stála na místě, kde ji Markéta před chvílí viděla ležet na zemi. *„To není možné,“*, zašeptala, ale věděla, že lže. Věděla, že něco je špatně. A že když se vrátí, bude tu čekat.

Když se Markéta z Tetína vrátila do kostela svaté Kateřiny o týden později, socha svaté Kateřiny byla pryč. Na jejím místě stála jiná — starší, její tvář rozmazaná, jako by ji někdo pokoušel vymazat prsty. A když se Markéta dotkla kamene, který nikdo jiný neviděl, uslyšela šepot: *„Nech mě jít.“*

✦
Příběh se váže k památce Kostel svaté Kateřiny (Tetín) Zobrazit památku
🏘️ Pro obce a infocentra 🔗 Odkazujte na nás 🗺️ Mapa na web 🔒 Ochrana soukromí 🍪 Nastavení cookies ⚑ Oznámit nezákonný obsah 🇸🇰 Slovenské pamiatky 📡 RSS 🔎 Co lidé hledají

© 2026 pamatky.cz — provozovatel SAIT CZ spol. s r.o., IČO 43962271, DIČ CZ43962271, se sídlem Těšínská 365, 735 14 Orlová-Poruba, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Krajským soudem v Ostravě, oddíl C, vložka 2359. Kontakt: +420 773 788 755, info@pamatky.cz.

Obchodní podmínky · Podmínky firemní prezentace · Ochrana osobních údajů · Cookies · Provozovatel · Řešení sporů (ČOI)