Příběh: kostel svaté Kateřiny (Znojmo)

Když se Matěj z Vítkova pokusil utéct, narazil do dveří, které tam před chvílí nebyly.

Dřevo bylo studené, jako by ho někdo nedávno vytrhl z hluboké studně. Prsty mu klouzaly po ryzích částech, které se mu drápaly do kůže. Za sebou slyšel kroky – rychlé, rozhodné – a věděl, že ho hledají. Vzduch v úzkém průchodu voněl po vlhkém kameni a něčím starším, jako by zde stály stovky svíček a nikdo je nikdy neuhasil. *To není cesta ven,* pochopil. Ale kde jinam?

Zastavil se u schodů, které se vinele klesaly do tmy. Na stěně nad hlavou zbylo jen náznak fresky – svatozář, který se rozpadal v prach. Někdo zde kdysi maloval nebe, ale teď tu zbyla jen prázdnota, jako by Bůh odtáhl. Matěj se dotkl zdi – vlhká, jako slza. *Proč teď? Proč sem?*

„Matěji!“

Hlas pronikl skrze dřevo, jako by mu pronikal do kostí. Zněl jako jeho vlastní, ale starší, unavenější. „Utečeš před nimi, ale neutečeš před tím, co jsi udělal.“ Matěj se otočil, ale nikdo tam nebyl. Jen stín, který se roztáhl po schodech jako inkoust ve vodě.

„Kdo jsi?“ zeptal se, a jeho hlas zněl cizí, jako by ho pronášel někdo jiný.

„Já jsem ten, kdo zde zůstal,“ ozvalo se. „A ty jsi ten, kdo odejde – ale ne dnes.“

Schody se pod ním začaly hýbat. Ne jako dřevo, které praská, ale jako voda, která se rozlévá. Když se podíval dolů, uviděl světlo – ne ze svícnu, nýbrž ze samotného vzduchu, jako by se nebe roztrhlo. A uprostřed toho světla stála postava v bílém rouchu, které se vlnilo, i když tu nebyl žádný vítr.

„Ty jsi mrtvý,“ řekl Matěj a jeho ruce se třásly.

„A ty žijící,“ odpověděla postava. „Ale někdy je těžké poznat rozdíl.“

Vtom se dveře za ním rozletěly. Muži s pochodněmi vstoupili do průchodu, jejich stíny tančily po stěnách jako démoni. Matěj se otočil zpátky, ale postava v bílém už tam nestála. Místo ní byl jen úzký stůl, na kterém ležela kniha – stará, opotřebovaná, stránky se hýbaly, jako by někdo listoval. Na první straně bylo napsáno jeho jméno.

„Vezmi ji,“ řekl hlas. „Ale nečti ji, dokud nebudeš připraven.“

Když Matěj knihu vzal, mužové byli už u schodů. Světlo pod ním zmizelo, jako by ho nikdy nebylo. Zůstal jen zápach – voněl po kadidle a něčem, co připomínalo hořící vláhu.

Když ho chytili, držel knihu pevně v pěsti. Nikdo neviděl, že se mu na rtech objevila úsměvná rýha, jakmile si uvědomil, že dveře za ním jsou opět zavřené – a nikdo neví, jak se sem dostal.

Teď, když stojí na náměstí Svobody a hledá kostel svaté Kateřiny, ví, že ho najde. Věří tomu, i když to nemůže vysvětlit. Protože někde pod tím, kde kdysi stál chrám, leží kniha s jeho jménem – a on se k ní vrátí, až bude připraven číst. Až bude připraven se setkat s tím, kdo zůstal.