Příběh: Kostel svaté Máří Magdaleny (Čkyně)
„Vyber si, synu. Nebo ti ho vyberu já.“
Dřevo pod nohama praskalo jako suché ratolesti, když Jindřich z Čkyně vstoupil do předsíně kostela. Vzduch byl tlustý od vůně vlhkého kamene a vosku, který se po staletích ztuhl na lavicích. Za ním se zavířila těžká dřevěná vrata, jako by se sama zavřela proti němu. *Ne, to jsem udělal já.*
Na prsty mu lepkly stopy sazí a krve. Ne jeho vlastní – ta byla už schovaná v rýhách dlažby před farou, kde ležela jako něco, co se nedá vyprat. Ale ta druhá… ta zbyla na jeho rukávu, jako by ho někdo tam dotkl, když ještě nevěděl, že to udělá.
Vnitřek kostela byl téměř prázdný. Jediný, kdo se odvážil zůstat, byl starý kněz Jindřichův otec, farář Václav, který si otíral oči a šeptal modlitby nad svitky. Ale ten byl schovaný v sakristii, kde se modlil za duši toho, kdo už neměl duši. Jindřich šel dál, přes prach, který se vznášel ve sloupě slunečního světla, které padalo skrze jedno úzké okénko. Tam, kde se klenba presbytáře sbíhala do žebrových hran, jako by ho něco čekalo.
„Ty jsi přišel, aby ses pokájal,“ ozvalo se za ním.
Jindřich se zastavil. Nikdo tam nestál. Ale hlas byl jasný, jako by mu někdo šeptal přímo do ucha. *Nebyl to otec Václav. Ten je v sakristii.*
„Kdo jsi?“ zeptal se, i když věděl, že odpověď zná. Věděl ji od chvíle, kdy se rozhodl, že to udělá.
„Já jsem ten, kdo ti dává volbu.“ Hlas zněl jako echo z hlubin kostela, jako by ho nesla sama klenba. „Tamhle.“ Ukázalo se na kamennou křtitelnici u severní zdi, kam padalo světlo jako bílý pruh na šedivé kameny. „Vezmi ji. Nebo ji nech.“
Jindřich se podíval na své ruce. Stopy krve se jako by rozmazaly, rozplývaly se ve vlhkém vzduchu. „Já už jsem rozhodl.“
„Nevěříš mi?“ Hlas se stáhl do ticha, ale teď zněl jinak – jako smích. „Ale ty jsi tu, ne?“
Vtom se mu zdálo, že u křtitelnice něco zabliká. Něco jako stříbrný prach, který se rozptýlil ve vzduchu a zanechal po sobě jen slabý, sladký zápach, jako by někdo zapálil byliny. Jindřich se naklonil, ale když se podíval, byl tam jen prach a stín, který se pohyboval tam, kde slunce dopadlo na kameny.
„Já… já jsem měl dělat jinak,“ přiznal.
„Ano. Ale teď už ne.“ Hlas byl teď blíž, jako by mu někdo stál za zády. „Vyber si. Nebo ti ho vyberu já.“
Jindřich zavřel oči. Věděl, že by měl utéct. Věděl, že by měl běžet ven, kde ho nikdo nečeká, kde ho nikdo neposuzuje. Ale něco ho drželo na místě. Něco jako provaz, který se mu omotal kolem zápěstí.
Když otevřel oči, byla křtitelnice prázdná. Ale na jejím okraji ležela malá, dřevěná soška – Madalena s lahví, která držela v rukou. Byla stará, poškozená, ale vypadala, jako by ji někdo teprve včera vytesal. A na její patě bylo vyryto jedno slovo: „Vyber.“
Jindřich ji vzal. Dřevo bylo teplé, jako by ho někdo právě vyndal z ohně.
Když vyšel ven, slunce ho oslepilo. Obec byla klidná, jako by nic neznala o tom, co se děje uvnitř kostela. Ale když se podíval zpět, viděl, jak se v dalekém okně presbytáře odrazil něčí stín – tenký, špičatý, jako by ho tam nikdy nebylo.
A když se dotkl sošky, cítil, jak mu po paži běží něco jako mráz. Ale nebolí to. Bolí to teprve potom.
Dneska ráno v kostele nikdo nic neslyšel. Ale na zdi u předsíně visí nová malba – freska Madaleny, která drží lahvičku a dívá se přímo na návštěvníky. A když se na ni podíváš příliš dlouho, zdá se, že ti mává, aby sis vybral. Předtím, než to uděláš ty.