Příběh: kostel svaté Maří Magdalény (Lančov)

Když se Šimonovi rozbila svíčka v rukou, zhaslo světlo a ve tmě mu někdo šeptal jméno.

Nebylo to větru, který prohnal chladný dech pod věží, ani skřípnutí dřevěné lavice. Bylo to něco jiného — něco, co se mu přitisklo k uchu jako ústa. *„Šimone.“* Jeho vlastní jméno, vyřčené hlasem, který zná, ale nepozná. Vzal se za hlavu, prsty mu klouzaly po vlhkých zdi, zatímco pod patami mu praskal něco, co tam nemělo být — suché listí, nebo spíš jejich stopy, jako by je někdo rozetřel mezi dlažební kameny.

Dveře do sakristie byly zavřené, ale on je stejně prahnul. Věděl, že tam najde odpověď. Věděl to stejně jistě, jako věděl, že ho čeká potrestání za to, co udělal. Svíčka mu v prstech zhasla, jako by ji někdo vyfoukl, a on stál v temnotě, srdce mu bušilo jako po útěku před něčím, co ještě nezačalo. Vzpomněl si na tu noc, kdy se vrátil z Hostýně s prázdnými kapsami a plnými rukávy. Na tu ženu, která mu dala peníze, aniž by se zeptala, odkud přišel. Na to, jak mu teď ta sama penězí vonící ruka hořela v žaludku.

V sakristii zůstal jen chlad. A vůně. Ta vůně — jako by někdo rozbil lahvičku s myrhou a nechal ji tam ležet celou věčnost. Šimon se dotkl stolu, kde stály svíce, a jeho prsty se zdržely na něčem vlhkém. Když se naklonil, spatřil to, co tam nemělo být: malou skleněnou lahvičku, zakrytou prachem, ale ne tak starou, aby se v ní rozpadla. Na štítku, vybledlém jako slzy, stálo: *„Pro ty, kteří přijdou s prázdnými rukama.“*

Náhle se dveře za ním otevřely. Šimon se nevrátil, aniž by se podíval. Věděl, že tam nikdo není. Ale když se dotkl lahvičky, ucítil, jak se mu v dlaních rozplyne něco těžkého — jako by mu někdo vyndal kámen z hrudi. A když ji otevřel, uvnitř nebyl žádný prášek. Jen malý, vyřezávaný křížek z kostí, a na něm vyryto: *„Není pozdě.“*

Když se Šimon vynořil zpět do lodi, světlo bylo jinak. Ne jako předtím, když ho svítily jen svíce, ale jako by se někdo postavil za něj a rozsvítil slunce přímo do jeho očí. A když se podíval dolů, uviděl, že jeho stopy po podlaze zmizely. Zůstal tam jen jeden otisk — jako by někdo stál právě tam, kde on teď stál, a pak se rozplynul ve vzduchu.

Věž nad ním zvonila. Ale nikdo neozval. Nikdo neběžel. Jen zvony, jako by volaly někomu, kdo už dávno odešel.

Šimon si vzal lahvičku a šel ven. Na prahu kostela se zastavil. Vzduch voněl po dešti a po starých kamenech. A když se podíval zpět, uviděl, že dveře jsou zavřené. Ale v okně, kde ho nikdo nemohl vidět, se něco hýbalo. Jako by někdo tam stál. A usmíval se.

Teď chodí do Lančova každý rok. Vždycky v ten týden, kdy se kostel otvírá jen pro ty, kteří přijdou sami. A vždycky, když se dotkne té zdi u sakristie, cítí, jak mu někdo šepká: *„Není pozdě.“*

Ale nikdy neřekne, co tam našel. Některé věci se nedají vysvětlit. A některé se nedají nechat unést.