Příběh: Kostel svaté Maří Magdalény (Svatá Maří)
Když se Jan z Nebřehova dotkl kamene, praskla mu v prstech kůže jako suchý list.
Než stačil stáhnout ruku, ucítil, jak mu z prstů teče něco teplého, ale ne krev. Bylo to jako med, viskózní a zlatavé, a když se kapky dotkly kamenné křtitelnice, rozplynuly se v ní jako rosný paprsek na žáru. Jan sevřel zuby, aby nezaúpěl. V kostele bylo ticho, jenom tiše praskalo dřevo v lavicích, které se po zimě roztažilo, a někde z dálky, zvenku, přicházel zvuk kol, tažených po prachu. Ale on slyšel jen svůj vlastní dech, který mu zůstal v hrdle jako hrot meče.
Křtitelnice stála uprostřed lodi, desetistranná, s erby jeho rodu a těch, kteří před ním stáli u vody a slibovali věrnost Bohu. Jan ji znal od dětství, ale teď se mu zdálo, že ji vidí poprvé. Kamenné reliéfy, které dříve byly jen omšelým kamenem, se najednou zdály žít. Břevno Budkovských se vymrštilo z erbu jako kmen stromu, klíče Nebřehovských visely na neviditelném řetězu, a ta růžice s kaprem – znak Česticů – se zdála plavat ve vodě, kterou nikdo nechal v misce. Voda byla tmavá, téměř černá, a když se Jan naklonil, uviděl v ní vlastní odraz, ale ne takový, jaký byl. Viděl ho mladšího, s čistými rukama a jasnými očima, jak se usmívá na někoho, koho už dlouho neznal.
„Ty jsi lhal,“ řekl hlas.
Jan se vymrštil, ruka se mu dotkla kříže nad hlavou. Křesťanství byl povinností, jako daně, ale tady, v tomto kostele, který stál na okraji světa, kde se lesy sbíhaly k horám a obloha byla tak modrá, že bolí, se mu zdálo, že ho někdo poslouchá. „Nevím, o čem mluvíš,“ zafuněl, ale hlas byl uvnitř něj, jako echo jeho vlastních myšlenek.
„O tom, že jsi dal popravit toho chlapce,“ řekl hlas klidně, jako by četl jeho spisy. „O tom, že jsi nechal zničit mlýn, aby ses zbavil svědků. A o tom, že každou noc ležíš a modlíš se, aby ti Bůh odpustil, ale ráno se probudíš a zapomeneš, že jsi vůbec hříšník.“
Janovi se zčernalo před očima. Věděl, že by měl utéct, ale jeho nohy byly jako olovo. „Kdo jsi?“ zeptal se, a jeho hlas zněl cizí, jako by ho pronášel někdo jiný.
„Jsem ten, kdo stojí za tebou,“ odpověděl hlas. „A ten, kdo stojí před tebou. A ten, kdo ti bude stát v ramenou, až se rozhodneš, jestli chceš žít jako zvíře, nebo jako člověk.“
Vtom se nad hlavou Jana rozsvítilo. Nebylo to světlo ze svícnu, který hořel na oltáři, ani od okna, skrze které pronikalo slunce. Bylo to jako blesk, který se zrodil uvnitř kostela, a když se Jan podíval vzhůru, uviděl na stropě, kde se klenba setkávala s tmou, jak se objevují obrysy fresky. Byly to postavy, které tam nikdy nebyly – žena s dlouhými vlasy, která držela nádobu s mastí, a kolem ní se shlukovali lidé s otevřenými ústy, jako by poslouchali něco, co on neslyšel. A uprostřed, v kruhu světla, stál muž s ránou na boku, ale jeho tvář byla klidná, jako by věděl, že všechno bude v pořádku.
Janovi se zdálo, že se mu srdce zastavilo. Pak ucítil, jak mu někdo položil ruku na rameno. Otočil se – nikdo tam nebyl. Ale na jeho paži, tam, kde ho dotklo světlo, se objevila malá rána, jako od šípku. Když se k ní dotkl, byla teplá, jako by se právě utvořila.
Vně kostela začalo pršet. Kropenka u postranního vchodu se rozkmitala, a když se kapky dostaly dovnitř, rozptýlily se v vzduchu jako prach. Jan se podíval na křtitelnici. Voda v ní byla čistá, jako by nikdy nebyla černá. A na dně ležela malá, zlatavá kapka, která se pomalu rozpouštěla.
Když vyšel z kostela, pršelo tak silně, že se mu zdálo, že Bůh pláče. Ale Jan se usmál. Poprvé od dlouhé doby cítil, že něco začíná. Nevěděl, jestli byl to zázrak, nebo jenom jeho vlastní duše, která se konečně probudila. Ale věděl, že už nikdy nebude stejný.
A když se podíval zpět na kostel, který se tyčil nad vesnicí jako strážce tajemství, mu přišlo, že svatá Maří Magdaléna mu právě řekla, že mu odpouští. Nebo že mu něco nabízí. Nebo že ho jenom varuje.
Jan z Nebřehova se otočil a šel domů. Ale tentokrát ne jako pán, který se bojí své stíny. Tentokrát jako muž, který ví, že někde, někdy, bude muset odpovědět. A že kostel svaté Maří Magdalény na hoře nad Svatou Maří bude stále čekat.