Příběh: Kostel svaté Máří Magdaleny v Krásné Lípě

Když se Matěj Šimek dotkl kamene, praskla mu v ruce skořápka.

Byla plná něčeho vlhkého, něčeho, co se mu rozlilo mezi prsty jako krev. Zvedl hlavu a zjistil, že stojí u paty schodů, které vedou k kostelu svaté Máří. Vzadu za ním, na náměstí, se ozývaly dětské hlasy a smích, ale on slyšel jen tišší šustění, jako by někdo procházel mezi náhrobky. Vzduch voněl vlhkou zeminou a starými svíčkami, které nikdo nedopaloval už léta.

Matěj si otřel ruce o kalhoty a skořápku schoval do kapesníku. Byla to jen ulita, řekl si. Něco, co našel v trávě. Ale když se podíval na kostelní dveře, zjistil, že jsou našířeny. A uvnitř ho čekalo světlo.

Nevzpomínal si, že by je otevřel. A přece tam stál, jako by ho někdo pozval.

Vnitřek kostela byl chladný, ale ne tak, jak by bylo čekal. Teplo se mu sbíralo v hrudi, jako by ho něco nebo někdo obklopovalo. Lavice byly prázdné, ale na hlavním oltáři hořel svícíček. Malý, jako by ho zapálil dítě. Plamen kolísal, ale neod větru – od něčeho jiného. Něčeho, co se pohybovalo za jeho zády.

„Kdo je tu?“ zeptal se hlasem, který se mu zdál cizí.

Odpověď přišla ne ze zad, ale z hloubky kostela. Nebo snad z jeho vlastního nitra? *„Ty jsi tu, Matěji Šimku, už dávno.“*

Zastavil se. Věděl, že nikdo nemůže vědět, jak zní jeho jméno. A přece to bylo jeho jméno.

Po schodech se mu rozběhla husí kůže. Na bočním oltáři, kde stála socha svatého Josefa, se mu zdálo, že se mu ústa mírně pohnou. Jako by chtěla říct něco, co nemůže vyslovit. Matěj se podíval na obraz nad hlavou – svatý Josef s dítětem v náručí. A najednou si uvědomil, že dítě v obraze má jeho oči.

„Co chcete?“ zeptal se, i když věděl, že to není otázka.

Odpovědí bylo ztišení. A pak – ticho. Takové ticho, jaké panuje, když se někdo zastaví na prahu něčeho, co ho čeká. Matěj se otočil a uviděl, že dveře jsou opět zavřené. Na prahu ležela ta skořápka, kterou našel u schodů. Tentokrát však nebyla prázdná. V ní leželo malé dřevo, vyřezané do tvaru kříže.

Vzal ho do ruky a zjistil, že je teplé. Jako by ho někdo právě teď vybral z ohně.

Když vyšel ven, náměstí bylo prázdné. Jenže když se podíval na kostelní hodiny, zjistil, že ukazují čas, který už dávno uplynul. A že na schodech před ním někdo stojí. Člověk v černém plášti, který mu mávne a zmizí v úzké uličce, jako by ho nikdy neviděl.

Matěj se podíval na křížek v ruce. A pak na kostel svaté Máří, jehož věž se zdála vyšší, než byla. Jako by se mu nyní poprvé podařilo vidět, co je skutečně uvnitř.

Ať už to bylo cokoli.