Příběh: Kostel svaté Markéty Antiochijské (Podlažice)
Když se Markéta z Podlažic probudila, ležela na kamenných schodech kostela a její dlaně byly pokryty prachem, který voněl jako staré pergamenové listy.
Nad ní se tyčily stěny svatyně, které už dávno neznaly barvu, jen šedivý nádech staletí a tenký lesk svíček, jež nikdo nedopaloval. Bylo to v noci, kdy se v klášteře nehýbalo ani vlákno vzduchu, jenom tiše šustěly stránky nějaké knihy, kterou někdo nechával otevřenou na lavici u oltáře. Markéta se pokusila vzpomenout, jak se sem dostala, ale její mysl byla plná rozbitých sklenic a hlasů, které jí říkaly, že už nikdy nebude moci odpuštění.
„Ty jsi tu zbytečná, jako ten kostel,“ syčel jí v uších otcova hlas, i když ho tu nemohla vidět. „Žádný zázrak tě nevytrhne z hříchu.“
Markéta se pokusila vstát, ale nohy ji podvedly. Teprve tehdy si všimla, že na kamenech pod jejími koleny neležela jen prachová vrstva – byly tam náčrtky. Malé, jako by je někdo rýpal prstem do mokré hlíny: M, A, R, a pak ještě jednou M. Jako by se jméno opakovalo, jako by někdo chtěl, aby se zapamatovalo.
„Kdo jsi ty?“ zeptala se sama sebe, ale odpověď přišla odjinud.
Bylo to jen šustění – jako by se někdo pomalu pohyboval za jejími zády. Markéta se otočila, ale nikdo tam nebyl. Jen stín, který padal z vybledlého kříže nad hlavním oltářem, a v něm se zdálo, že se něco pohnulo. Jako by se kříž naklonil, jako by se na ni díval přímo do očí.
„Ty jsi tu už jednou byla,“ řekl hlas, který zněl jako vítr mezi stromy v lese za klášterem. „Ale tehdy jsi neposlouchala.“
Markéta se chytila za hlavu. „Kdo mluví?“
„Já jsem ten, kdo ti může říci, co se stalo s knížetem Oldřichem.“ Hlas zněl klidně, jako by vyprávěl o věcech, které už dávno zná. „Ten, který tu zemřel před sto lety, když ho pronásledovali za to, že chtěl klášter zachránit. Jeho tělo nikdy nenašli.“
Markéta se rozesmála hystericky. „To je blázenství! Žádný duch nemůže mluvit!“
Ale když se podívala dolů, viděla, že náčrtky na kamenech se změnily. Teď tam bylo jméno: OLDŘICH, a pod ním něco, co vypadalo jako rukopisná stránka s vykresleným ďáblem – takovým, jaký byl vyobrazen v té proklaté knize, kterou tu někdo ukrýval. *Codex gigas.* Ta, kterou nazývali Ďáblovou bible.
„Proč mi to ukazuješ?“ Markéta se pokusila zvednout, ale její ruce se zastavily v půli cesty. Něco ji drželo. „Co chceš?“
„Chci, aby sis vzpomněla,“ řekl hlas. „Na to, co jsi udělala v té noci, kdy jsi zapálila knihovnu. Na to, jak jsi utíkala a nechala ho tam sám.“
Markéta ucítila, jak se jí srdce zastavilo. „To není pravda! Já bych nikdy…“
„Ale udělala jsi,“ řekl klidně. „A teď ti dávám šanci. Vrať se do té knihy. Najdi stránku, kde je napsáno, co se stalo Oldřichovi. A pak rozhodni: buď odpuštění, nebo věčnost s tím, co jsi spáchala.“
Když Markéta zvedla hlavu, byl oltář prázdný. Ale na lavici ležela kniha – stará, roztržená, s okraji spálenými. Když ji otevřela, stránka se sama rozklonila k ní. Tam, kde měly být slova, byl jen náčrt: SCHODY. A pod ním malý křížek.
Vtom zazvonil zvonek u vchodu. Někdo přišel.
Markéta zavřela knihu a schovala ji pod roucho. Když vstoupil první návštěvník – starý kněz s lucernou v ruce – byla již sama, seděla na schodech a její dlaně byly opět pokryty prachem. Ale tentokrát tam byly i slzy.
A když kněz řekl: „Dcero, co tu děláš v takové hodině?“ – Markéta jen tiše odpověděla:
„Čekala jsem.“
Když kněz odešel, zůstala tam kniha. A na kamenech se znovu objevily náčrtky: M-A-R-K-É-T-A.
A někde v hlubinách kostela se tiše otevřela skříň, kterou nikdo neviděl už staletí. A v ní ležela stránka s vykresleným ďáblem – a pod ním slova, která nikdo nečetl od té doby, co ji tam ukryl kníže Oldřich:
*„Kdo hledá odpuštění, ať najde schody.“*