Příběh: kostel svaté Markéty (Dolní Bobrová)

Když se Markéta dotkla jeho ruky, byl to jako led v žilách.

Jindřich z Křižanovic stál před oltářem a držel v dlani malý olověný křížek, který mu matka dal před odchodem na křížovou výpravu. *Nebudeš se vrátit, synu*, řekla mu. *Ale když se vrátíš, přines mi z Jeruzaléma alespoň trochu toho prachu.* Teď ho držel a zjišťoval, že mu chvěje nejen ruce, ale celé tělo, jako by ho někdo tahal za nit. Kolem něj se kostel sv. Markéty zvedal jako noční můra – kamenné stěny, které se zdály dýchat, a ten neustálý, tlumený šum, jako by někdo otíral o sebe pláště.

„Proč jsi přišel, Jindřichu?“ Znělo to, jako by mu to prošeptala sama svatá Markéta, jejíž socha stála v temnotě boční kaple. On se otočil, ale nikdo tam nebyl. Vůně vosku a vlhkého dřeva mu stoupala do nosu, smísená s něčím jiným – čerstvě rozbitou sklenicí? Kyselým zápachem? Věděl, že je sám.

„Protože jsem zabil muže,“ řekl nahlas, i když věděl, že to není pravda. Zabil ho náhodou, při souboji o čest rodiny. Soudce mu dal milost, ale Jindřich cítil, že to není spravedlivé. A tak tu stál, v kostele, kde nikdo nečekal, že ho najdou. „Měl jsem na sobě jeho krev,“ dodal. „A teď ji nemohu smýt.“

Vtom se za ním zavířilo. Zdálo se, že se dveře kostela samy zavřou, i když věděl, že je otevřené. Vnitřek se najednou naplnil světlem, které nešlo od žádných svícnů – bylo to jako sluneční paprsek, který se prořízl skrze stěnu a padal přímo na jeho hrudník. Jindřich se pokusil zakrýt oči, ale světlo bylo příliš silné. Pak uslyšel hlas – ne z oltáře, ne z sochy, ale přímo v hlavě, jako by mu někdo šeptal do ucha:

*„Ty jsi přišel pro odpuštění, ale odpuštění si nemůžeš vzít. Musíš ho dát.“*

On se zachvěl. „Komu?“ *„Tomu, koho jsi zranil.“*

„Ale on je mrtvý!“ vykřikl.

*„A ty žiješ.“*

Jindřich se otočil a uviděl ji – postavu v bílém rouchu, která stála u vchodu do sakristie. Byla to žena, ale ne ta socha svaté Markéty. Měla tmavé vlasy, které jí padaly na ramena, a v očích jí hořelo něco, co ho přimělo krokůt se zpět. „Kdo jste?“ zeptal se, i když věděl, že odpověď už zná.

Žena se usmála. „Ta, která čeká.“ „Na co?“

„Na to, aby sis uvědomil, že někdy je hřích nejen to, co člověk udělá… ale to, co neudělá.“

Jindřich pocítil, jak se mu nohy měknou. „Co mám dělat?“

„Vrať se. A řekni mu pravdu.“ „Ale on mě nenávidí!“ „A přesto si ji zaslouží.“

Světlo se najednou zhaslo. Kostel byl opět ponořen ve tmě, ale Jindřich cítil, že něco se v něm změnilo. Když se podíval na křížek v dlani, uviděl, že na něm je nyní vyryto jedno slovo: *Vrať*.

Dveře se otevřely samy. Venku ho čekal chladný večer, ale on už necítil zimu. Věděl, že cestu domů musí začít hned. A když procházel návsí Dolní Bobrové, kde se kostel sv. Markéty tyčil jako strážce tajemství, slyšel za sebou ještě jednou její hlas:

*„Některé hříchy se nedají odčinit modlitbou. Ale mohou se odčinit činem.“*

Jindřich se otočil, ale nikoho tam nebylo. Jen kostel, který stál jako vždy – a přece se zdál jiný. Jako by ho někdo pozoroval z okna, které bylo zavřené.

A on šel dál, s křížkem v ruce a tajemstvím, které ho pronásledovalo jako stín.