Příběh: Kostel svaté Markéty (Hlučín)
Když Matěj Šimek vstoupil do kostela, jeho boty se potopily v prachu, který mu zalézal do ponožek jako popel.
Nad hlavou mu visel obraz svaté Markéty, její tvář rozmazaná sazemi a časem, ale oči – ty byly jasné, jako by ho prohlížely přímo. Matěj se zastavil u postranního oltáře, kde ho čekal kněz, starý jako dřevo lavice, a řekl: *„Není tu nikdo, kdo by vám odpustil.“* Matěj se usmál bez radosti. *„Nejsem tu pro odpustek.“*
Věděl, že lže. Byl tu pro to, aby se modlil, aby někdo – kdokoliv – potvrdil, že jeho rozhodnutí nebylo zlé. Ale kostel páchl vlhkem a starými svíčkami, a Matějova dlaně se potily, když si přitiskl prsty na chladný kámen oltáře. *„Proč jsi mě sem poslal, pane?“*
Odpověď přišla jako šepot za zády, tak blízko, že se mu na krku vztyčily chlupy. *„Protože jsi zapomněl, jak to chutná.“*
Matěj se otočil, ale nikdo tam nebyl. Jen stín od svícnu, který se kolébavě protahoval po zdi. *„Kdo to mluví?“*
Zvuk se zopakoval – ne hlas, ale něco jako echo jeho vlastního dechu, jen tišší, jako by ho někdo opakoval zpátky. *„Ty.“*
Vtom se mu zvedla ruka sama od sebe a dotkla se malého obrazu u nohou svaté Markéty. Byla to *Panna s dítětem*, ale tvář Krista byla rozmazaná, jako by někdo plakal nad ní. *„Co to znamená?“*
Nic. A přece všechno.
Matěj se odtrhl a vyběhl ven, kde ho čekal mrazivý večer a hřbitov, kde stály náhrobky jako zubní skloviny vytržené z země. Někde za zdí kostela se ozval zvuk – ne zvon, ale něco jako skřípnutí dveří, které nikdo neotevřel. *„Matouši…“* Zašeptalo to znovu, tentokrát jeho jménem.
On se zastavil u brány, kde mu na dlažbě ležela suchá ratolest. Vzal ji do ruky a rozlomil ji. Dřevo uvnitř bylo bílé, jako by ho nikdy slunce nesvítilo. *„Co mám dělat?“*
Vtom si uvědomil, že už neví, jestli se modlí, nebo jestli ho někdo poslouchá. A že to možná není rozdíl.
Když se ohlédl zpátky, kostel ho pozoroval tmavými okny, jako by se usmíval. *„Pojď,“* šeptalo to. *„Jen pojď.“*
Matěj zůstal stát, zatímco mu vítr zvedal vlasy a něco mu šustilo v uších. Věděl, že by měl utéct. Ale něco v něm – něco hluboko, co už dlouho nehovořilo – mu šeptalo, že tentokrát by neměl.
A tak se vrátil dovnitř, kde ho čekal kněz, kde ho čekal obraz, kde ho čekalo to, co už nikdy neměl odvahu pojmenovat.
Když Matěj Šimek opustil kostel svaté Markéty, nesl v ruce ratolest a na tváři mu byly slzy, které neplakal. A když se ohlédl, viděl, jak se za ním dveře kostela zavřely – i když věděl, že je nikdo nechal otevřené.
Dnes tam ještě stojí. A někdy, když je noc tichá a hřbitov se potápí ve tmě, slyší se z kostela šepot, jako by někdo volal jméno. Ale nikdo neví, komu.