Příběh: Kostel svatého Bartoloměje (Blížkovice)

Prsty mladého Bořka klouzaly po ledovém, vlhkém kameni zdi a zanechávaly za sebou šmouhy potu. Dech se mu dral z hrdla v krátkých, sípavých dávkách a v chladném podvečerním vzduchu se srážel v bílé obláčky, které okamžitě mizely v šeru. V kapse suknice tížila ukradená stříbrná spona, těžká jako mlýnský kámen a studená jako mrtvé tělo. Útěk z vesnice ho přivedl až sem, k nízkému a strohému domu božímu, jehož rovný strop se pod širým nebem rýsoval jako temná deska stolu. Všude kolem panovalo ticho, proříznuté pouze vzdálení štěkotem psů a zběsilým tlukotem jeho vlastního srdce v uších.

Vstoupil dovnitř úzkým vchodem, který se krčil hned vedle hřbitovní zdi, kde tma voněla tlením, starou hlínou a hlubokým, provlhlým dřevem. Zavřel za sebou těžké desky dveří a rázem ocitl v prostoru, kde se čas zastavil. Jediným zdrojem světla byla vysoká, úzká okna lodi, jimiž dovnitř pronikaly poslední krvavé pruhy zapadajícího slunce. Tyto paprsky prořezávaly prach vznášející se nad holou podlahou a malovaly na kamenné dlaždice podivné, rudé obrazce, připomínající rozlitou krev.

Bořek se zády opřel o chladnou zeď a zavřel oči, aby setřel obraz pronásledovatelů. V té chvíli se stalo něco, co nedokázal pochopit. V prázdné lodi, kde kromě něj nebyla ani duše, zazněl tichý, hluboký zvuk. Znělo to, jako když těžký kov narazí na kámen, nebo jako by někdo zkoušel tětivu obří kuše napjaté k prasknutí. Zvuk se odrážel od rovných stropních trámů a rezonoval v celém jeho těle, až mu ztuhly konečky prstů.

Otevřel oči a pohlédl do hloubky kněžiště. V pološeru, kde se stíny mísily s umírajícím světlem, se na okamžitě rozzářilo malé místo. Kámen v oltářní menze vydával vlastní, slabou, avšak neuvěřitelně hřejivou záři, která nemohla pocházet z venkovních paprsků. Bořek udělal krok vpřed, boty vrzaly na kamenné podlaze a hluk jeho kroků se zdál nepřirozeně hlasitý.

Vtom ucítil na tváři závan vzduchu. Nebyl to studený průvan, který by sem mohl proniknout netěsnými dveřmi, ale teplý, téměř lidský dech, vonící po čerstvě upečeném chlebu a rozmarýnu – po vůních, které doma necítil od smrti své matky. Ruka v kapse se mu rozevřela sama od sebe. Prsty ztratily křečovitou sílu, sevření povolilo a těžká stříbrná spona vypadla ven. Dopadla na dlažbu s ostrým, zvonivým tvarem, který se rozlil do všech koutů posvátného prostoru jako výstřel.

Bořek zůstal stát neschopen pohybu. Srdce mu tlouklo v hrdle, ale strach se vytratil a nahradilo ho prázdno, které volalo po naplnění. V tu chvíli se zvenčí ozvalo dupotání koní a křik mužů, kteří prohledávali hřbitov a brzy museli objevit stopy vedoucí ke dveřím. Hlasy se blížily, bleskové stíny loučí skákaly po vnějších zdech. On však neudělal ani krok k útěku. Stál uprostřed chrámu, s prázdnýma rukama a tváří obrácenou ke stinnému závěru lodi, jako by jej neviditelná dlaň držela na místě a nedovolila mu odejít.

Když o chvíli později muži s tasenými meči vtrhli dovnitř, nalezli prázdnou loď, v níž se v šeru vznášel jen prach a podivné, nikým nezapálené teplo. Sponu ležící na zemi nikdo z nich nezvedl, protože ji v pološeru přehlédli, přestože ležela přímo uprostřed cesty.

Jestli to byla jen hra odrazů zapadajícího slunce na starých zdech, nebo tichá přítomnost něčeho, co dodnes hlídá blížkovické pomezí, se už nikdo nedozví. Ale lidé sem stále přicházejí, když hledají útočiště před bouřemi vnějších životů, a mnozí z nich na tomto místě zanechávají víc než jen těžké vzpomínky.