Příběh: kostel svatého Bartoloměje (Bobrůvka)

Když se Markétka z Bobrůvky vrátila z trhu s prázdnými rukama, věděla, že už nemůže nic skrývat.

Vědro s mlékem, které měla v úmyslu prodat, leželo na prahu vyhořelé, protože kůzle se zbláznilo strachem z bouřky a rozlilo vše do stájí. A když se k tomu přidala zpráva, že farář Valerián odjíždí na týden do Moravce, aby se modlil za zemětřesení, které postihlo Brno, Markétka si uvědomila, že už nemá kam utéct. V kostele svatého Bartoloměje, kde se modlila jen když ji to bolest v boku donutila, visel nad hlavou obraz Panny Marie s dítětem, jehož oči se zdály sledovat každý její krok. Dnes ale nebyla žádná bolest. Byla jen strach a hanba.

Vtáhla za sebou dveře, které zakřupely jako suché větve, a uvnitř ji přivítl zápach vlhkého kamene a starých svícenů. Světlo, které pronikalo úzkými okny, malovalo na chladné zdi pruhy, jako by někdo roztrhl plachtu. Markétka se zastavila u bočního oltáře, kde stál dřevěný kříž, jehož barva se v temnotě jevila jako čerstvě vytepaná. *Proč sem?* ptala se sama sebe. Farář byl pryč, kněží v obci nebyli, a ona tu nikdy neměla co hledat. Jenže nohy ji sem přivedly, jako by je ovládalo něco jiného než její vůle.

Položila prázdné vědro na zem a rukama, které se třásly, si zakryla tvář. *„Pomoz mi, Panno,“* zašeptala, i když věděla, že modlitby už dávno nepomáhají. Ale pak se něco stalo.

Zvon na věži, který byl tichý už od chvíle, kdy farář odešel, náhle zadrnčel. Ne jako obvykle – hlubokým, prázdným zvukem, který se valil z hlubin věže, jako by ho někdo zvedal z dna studny. Markétka se vztyčila, srdce jí bušilo v krku. *„Kdo to…?“*

Zvuk se opakoval, tentokrát jasněji, a s ním přišel i jiný hlas – ne zvon, ale něco hlubšího, jako by pronikl skrze její kosti. *„Markétko.“*

Zamrkala. *„Kdo mě volá?“*

Hlas zněl starověký, jako by ho nesla sama věž. *„Ty víš.“*

Vtom se nad hlavou rozsvítila lucerna, kterou nikdo nezapalil. Plamen kolísal, jako by ho řídil neviditelný vítr, a světlo se rozlilo po stěnách, kde se náhle objevily stopy – tmavé skvrny, jako by je někdo vylil. Markétka poznala ty barvy: krev a saze. *„Co to…?“*

Lucerna zhasla. *„Ty jsi tu už jednou,“* řekl hlas. *„Před třiceti zimami. A opět půjdeš.“*

Markétka se chytila oltáře, nechápala. *„Co to znamená?“*

Odpověď přišla ve formě doteku – něco studeného, vlhkého se dotklo její ruky. Když podívala dolů, uviděla na dlažbě malý kámen, který tam předtím nebyl. Vytáhl z něj něco, co vypadalo jako starý papír, skvrnitý a roztrhaný. *„Vezmi to,“* řekl hlas. *„Ať víš, co jsi zapomněla.“*

Markétka se chvěla, ale vzala papír. Když ho rozvinula, uviděla svůj vlastní podpis – a datum: *rok Páně 1620*. *„To… to nemůže být,“* zašeptala. *„Já jsem teď, v roce 1712!“*

Lucerna se opět rozsvítila. *„Některé věci se opakují,“* řekl hlas. *„Ale ty máš volbu. Buď se vrátíš, nebo půjdeš dál.“*

Markétka se podívala na papír, kde byla nakreslena mapa – ne Bobrůvky, ale něčeho jiného, něčeho, co znala jako svou vlastní paměť. *„Kde je to?“*

*„Tam, kde začínáš,“* ozval se hlas. *„Ale už ne jako ta, která jsi byla.“*

Když se Markétka probrala, ležela na zemi před oltářem. Lucerna hořela, ale nikdo ji nezapálil. Papír byl prázdný, jako by ho nikdy nedržela. A na její ruce zůstal jen lehký stín popáleniny – tvar kříže.

Věděla, že už nikdy nebude stejná. A že kostel svatého Bartoloměje ji ještě jednou zavolá.