Příběh: Kostel svatého Bartoloměje (Litultovice)

Když se Markéta z Litultovic dotkla kamene, který ji nechtěl pustit.

Byla to chvíle, kdy už neměla sílu ani na pláč. Seděla na kamenných schodech před kostelem svatého Bartoloměje, ruce jí držel led, a v ústech měla chuť po popelu. Včera večer se vrátil z pole s prázdnými rukama — žně byly zničeny, dobytek ukraden, a když se pokusil bránit, probodl ho šíp do ramene. Lékař z Opavy řekl, že přežije, ale rána ho zneuctila jako hřích. *„Není to Boží trest?“* zeptal se, když mu Markéta otírala pot z čela. *„Proč necháváš ho žít, když jsem já ta, která se modlila, aby mu nic nebylo?“*

Teď, v předsvítí, kdy se mraky nad kopci rozplývaly jako roztažené prsty, si uvědomila, že už nemá ani sílu na modlitbu. Jenom seděla a čekala, až ji někdo najde. Ale nikdo nepřišel. Dokonce ani pes, který býval vždycky u kostela, když se scházely ženy k žalmu.

Pak uslyšela zvuk.

Nejprve to bylo jenom šustění, jako by se někdo pohyboval uvnitř kostela. Markéta zvedla hlavu — dveře byly zavřené, ale vítr foukal mezi deskami a vytvářel hluboký, syčivý zvuk, jako by někdo foukal do duté kostky. Zvuk se zmocnil jejího hrudníku, stiskl ji, až jí zuby zaskřípaly. *„Kdo je tam?“*

Nevěděla, jestli volala nahlas. Ale když se zvedla, nohy ji nesly samy. Schody pod ní byly studené, vlhké od rosy, a když vstoupila do kostela, uvědomila si, že vzduch voní po něčem, co neznala — jako by se v něm míchaly kouř, hnijící listí a něco sladkého, jako med. Světlo padalo skrze malá okénka, ale nikde neviděla žádné stíny. Jenom prázdnotu.

A pak ho uviděla.

Na oltáři nehořela žádná svíčka. Ale tam, kde by měla být, se zdálo, že se vzduch chvěje. Jako by se něco snažilo prorazit skrz. Markéta se přiblížila — její dýchání bylo rychlé, jako by běžela — a když se dotkla kamene, který držel oltářní desku, ucítila, že je teplý. *Živý.*

„Co to je?“ vydechla.

Odpověď nepřišla slovy. Ale když se podívala dolů, uviděla své ruce — a mezi prsty, které držely kámen, se objevilo něco, co tam předtím nebylo. Malá, temná skvrna, jako by ji někdo namaloval tužkou. Ale když se jí snažila dotknout, skvrna se rozplývala, jako inkoust ve vodě.

A pak uslyšela hlas.

Nebyl to muž, ani žena. Zněl jako vítr, který fouká přes praskliny ve starém dřevě, ale přitom byl jasný, jako by jí někdo šeptal přímo do ucha: *„Ty jsi tu už dříve.“*

Markéta se odtrhla, jako by ji někdo ránou uhodil. Srdce jí bušilo tak silně, že myslela, že praskne. *„Co to říkáte?“*

Ale kostel byl prázdný. Dokonce i ten zvuk se ztratil. Jenomže když se podívala zpět na oltář, kámen byl stále teplý. A její prsty, které se dotkly kamene, měly na nich ten samý temný nádech, který se nechtěl smýt.

Vrátila se domů, kde ležel její muž s bandáží na rameni, a když mu vyprávěla, co se stalo, jenom zavrtěl hlavou. *„To byla únavová halucinace, Markéto. Modli se a spěte.“*

Ale ona už nemohla spát. Celou noc ležela a hleděla na strop, dokud ji neprobudily první paprsky slunce. A když se ráno vrátila ke kostelu, byl tam někdo jiný — starý kněz z Opavy, který se tam schovával před vojáky. *„Co tě sem přivedlo?“* zeptal se, když ji uviděl.

Markéta neřekla nic. Jenom se podívala na kamenné schody, kde seděla včera, a pak na oltář. *„Myslíte, že to byl anděl?“*

Kněz se zamyslel. *„Anděl by ti neřekl, že jsi tu už byla. Ale já vím jedno: ten kámen je starý. Starší než kostel. A někdy…“* Zamířil k oltáři a položil na něj ruku. *„Někdy se zdá, že nám něco šeptá. Jako by chtělo, abychom si vzpomněli.“*

Markéta se podívala na své prsty. Temná skvrna byla pryč. Ale když se dotkla kamene znovu, ucítila to samé teplo.

A když odcházela, uslyšela za sebou šustění. Jako by se někdo pohyboval uvnitř zdí.

Dnes už tam nikdy nešla sama. Vždycky si vzala někoho s sebou. Ale někdy, když je kostel prázdný a vítr fouká přes praskliny, slyší ten samý hlas. A pak si vzpomene na tu noc, kdy ji kámen nechtěl pustit. A neví, jestli to byla náhoda.