Příběh: Kostel svatého Bartoloměje (Moravský Krumlov)
Krvavý otisk dlaně na bílém plátně mu pálil do očí víc než slunce, které pronikalo skrze vysoká okna. Matěj stál uprostřed chrámu a v rukou svíral těžký železný klíč, který mu v kapse tlumil nohu. V hlavě mu stále zněl křik zbytečně zabitého muže, jehož krev teď zasychala na jeho botách. Nešlo o hněv, ale o strach, který ho dohnal až sem, do chladného ticha kostela svatého Bartoloměje.
Kolem něj se vznášel těžký pach včelího vosku a starého dřeva. Matěj se díval nahoru na barokní oblouky, které se klenuly jako zmrzlá vlny. Cítil, jak se mu třesou kolena. Přišel sem ne proto, aby žádal o odpuštění, ale aby zmizel. Věděl, že pod jeho nohami, v hlubokých hrobkách, spí starší bratři v tichu, kterému už nikdo nemůže konkurovat. Chtěl se prostě zřítit do té hloubky, aby ho nikdo nenašel, aby se země otevřela a spolkla jeho vinu.
Kroky mu v prázdném prostoru zněly jako údery kladivem do rakve. Zamířil k loretánské kapli, jejíž hvězdicovitý tvar ho vždy fascinoval svou neobvyklostí. Vstoupil do ní a najednou ho obklopila zvláštní tichost, která nebyla prázdnotou, ale tlakem. Vzduch zde byl chladnější, téměř ledový, přestože venku vládlo horké léto. Matěj se opřel o stěnu a zavřel oči. V tu chvíli, kdy se rozhodl, že už není cesty zpět, uslyšel zvuk.
Nebyl to hlas, spíše šepot tisíce lidí, kteří mluvili najednou, ale tak tiše, že to znělo jako šumění listí v lístovém lese. Otevřel oči a uviděl, jak se z rohů kaple začíná šířit jemné, zlatavé světlo. Nebylo to světlo svíců ani slunce. Bylo to jasné, čisté záření, které neoslepovalo, ale prosvítilo mu až do vnitřního člověka. Světlo se soustředilo v jednom bodě, přesně tam, kde stála postava, kterou Matěj neviděl, ale cítil její přítomnost jako teplo krbu v mrazivý prosinec.
V tu chvíli mu do dlaně, která stále držela klíč, něco vletělo. Malý, bílý kvet, který zde neměl co dělat. Byla to lilia, čerstvá a vonící, přestože v kapli nebyl jediný květinový trs. Matěj ztuhl. Kdo mohl lilii v tento moment do jeho ruky vložit? V prostoru nebyl nikdo, dveře byly zavřené a okna příliš vysoko.
Zatřásl hlavou, aby zahnal blud. Vzhlédl k obrazu Panny Marie a v tu chvíli se mu zdálo, že se pohled svaté zvrátil z dálky přímo na něj. Nebyl v tom soud, ale hluboký, nepochopitelný smutek. Ten pohled ho zasáhl silněji než jakýkoli bič. Matěj padl na kolena. Ne proto, aby se modlil, ale protože mu náhle došla síla stát. Cítil, jak mu z tváří stékají horké slzy, které smývaly prach z cesty.
Vstal s pocitem, že mu z hrudi zmizela ta těžká kamenná hrouda, která ho tiskla k zemi. Lilie v jeho dlani zůstala, stále bílá, stále živá. Vyšel z kostela pomalu, s hlavou skloněnou. Před vstupem stála Kalvárie, kamenné připomínky utrpení, které mu v tu chvíli připomněly, že cesta k čistotě vede vždycky přes bolest.
Když se ohlédl zpět na věž kostela, uviděl v okně stín postavy, která tam nestála, když on vnitřkem procházel. Byl to jen okamžik, jen hravý stín v barokním skle, ale Matěj věděl, že už není tím člověkem, který do kaple vstoupil. Lilii položil na jednu z kamenných postav Kalvárie a odešel směrem k městu, aby přiznal vše, co se stalo.
Kdo dnes prochází tichými prostorami loretánské kaple, občas najde na podlaze jediný bílý lístek, přestože v budově není jediný květ.