Příběh: Kostel svatého Bartoloměje (Studénka)
Když se mu z ruky vyloupl klíč.
Byla to jen malá věc, pozlacená a opotřebovaná od staletí doteků, ale když se mu vyloupl z prstů a padal, padal, až se zasekl v trhlině mezi dlažebními kameny u vchodu do kostela, cítil, jak mu srdce přeskakuje. Klíč od fary, který mu dal farář Matěj před odchodem – *„Ať ti nepadá, synu, až budeš mít potřebu.“* Ale teď ležel tam, jako by ho někdo odhodil.
Vladek se sklonil, prsty se mu třásly. Vzduch uvnitř kostela voněl vlhkostí a starým dřevem, ale venku, na schodech, se mu zdálo, že slyší šepot. Jako by někdo volal jeho jméno. *„Vladek… Vladek.“* Zvedl hlavu – nikdo. Jen praskající kůra na starých dubových dveřích a nad nimi, v polotmě, vybledlý nápis: *„Svatý Bartoloměj, modli se za nás.“*
Vladek si vzpomněl na to, co mu farář řekl včera večer: *„Někteří lidé přicházejí sem, když už nemají kam jít.“* On sem přišel, protože neměl kam jít. Protože mu včera v lese u potoka utekla z ruky pistole, kterou měl schovanou od té doby, co se mu rozpadla rodina. Protože se mu zdálo, že vidí svého bratra, jak se topí v Studénce, a on nemohl nic dělat. Protože se probudil s pocitem, že ho někdo pozoruje z temnoty.
Vstoupil dovnitř. Kostel byl prázdný, ale vzduch se mu zdál hustší, jako by ho něco drželo. Šel ke stěnám, kde se světlo z okenních vitráží lámalo v modré a červené odlesky. Na hlavním oltáři hořel svícíček – malý, téměř neviditelný, ale plamen hořel jasně, jako by ho někdo právě zapálil. Vladek se zastavil. Nikdo tady nebyl. Žádný kněz, žádný věřící. Jen on a ten klíč, který ležel na dlažbě, jako by ho sem někdo položil.
A pak uslyšel hlas. Ne ze vzduchu, ne z oltáře – z kamene. Z té samé trhliny, do které se mu klíč zasekl. *„Ty jsi tu, Vlade.“* Znělo to jako šepot dítěte, ale hluboký, jako by ho nesla voda.
Vladek se otočil. *„Kdo…?“*
„Já jsem ten, kdo ti dal ten klíč,“ ozvalo se znovu. *„Ale ne pro farní dům.“*
Teď už se mu třásly nejen prsty, ale celé tělo. *„Co… co to má znamenat?“*
„Zeptej se ho.“ Hlas zněl klidně, jako by mluvil o něčem zcela samozřejmém. *„On ti to řekne.“*
Vladek se podíval ke stropu. Tam, kde se setkávaly trámy, zahlédl něco, co tam předtím nebylo: tmavou skvrnu, jako by někdo namaloval postavu do dřeva. Muže s vyčerpaným obličejem, který držel v ruce stejný klíč.
„Kdo jsi?“ vydechl Vladek.
„Ten, kdo čekal,“ odpovědělo to, co nebylo hlas, ale něco hlubšího. *„A ty jsi teď na řadě.“*
Vladek se pohledem dotkl skvrny – a najednou ji tam nebylo. Jen praskliny ve dřevě, jako by je někdo nedávno otevřel. Klíč mu v ruce zčervenal, jako by ho někdo zahřál.
Když se mu podařilo vydechnout, zjistil, že stojí před dveřmi. Klíč mu ležel na dlani, ale tentokrát ho nikdo neodhodil. Venku ho čekal chladný večer, ale Vladek cítil, jak mu něco teče po tváři. Ne slzy. Vodu. Jako by ho někdo omyl.
A když se ohlédl zpět, uviděl na prahu kostela dva muže v starých oblecích, jak se usmívají. Jeden z nich držel v ruce pistoli.
„Už je pozdě na to, abys utíkal,“ řekl jeden.
Vladek se jen podíval na klíč v ruce. Potom ho položil na zem – a šel k nim.
Když zítra ráno našli jeho tělo u potoka, byl v kapse jen ten jeden klíč. A v kostele svatého Bartoloměje nikdo neviděl nic zvláštního. Jen malý svícíček, který hořel déle než měl smysl.
Ale někdy, když tam zašlapete, pocítíte chlad na zádech. A když se ohlédnete, uvidíte na dlažbě něco, co tam nemá být. Klíč. Pozlacený. A někdo vám šeptá: *„Teď ty.“*