Příběh: kostel svatého Bartoloměje v Teplicích

Když se mu na prahu kostela rozpadla v ruce svíčka, zůstal stát a nepochopil, proč mu v tom okamžiku přišlo, že světlo nikdy neumírá — jen se mění.

Jindřich Vejvar si otřel pot z čela a zíral na rozbité kusy vosku, které mu spadaly mezi prsty. Vězel se na schodech kostela svatého Bartoloměje, kde ho nikdo nečekal, a vzduch mu chutnal po čerstvě posekané trávě a něčem jiném — jako by se v hlubinách kamenných zdí vařila vůně starých knížek a zapomenutých modliteb. Teplice ležely pod ním v mlze, ale on se díval jen na ty dvě řady kamenných sloupů, které se zdály držet kostel vzhůru, jako by se bály, že by se kdykoliv mohly rozpadnout. A možná se bály.

„To není možné,“ zašeptal, i když věděl, že je. Svíčka, kterou si vzal z domova — tu, kterou mu matka zapálila na rozloučenou — se v jeho dlani rozlomila sama od sebe. Žádný vítr, žádný náraz, jen tak, jako by ji něco nebo někdo odemklo. A pak tu byla ta chvíle, kdy si uvědomil, že světlo z ní nezmizelo. Přesunulo se. Po vzduchu se rozptýlilo jako prach, ale ne jako prach — jako by ho něco táhlo, jako by ho chtělo zanechat někde, kde ho nikdo nevidí.

Jindřich se podíval nahoru, kde se nad vstupem do kostela vznášela tmavá obloha, proříznutá jen úzkým proužkem měsíce. Věděl, že by měl jít domů. Věděl, že ho čeká hádka s otcem, že ho čeká další noc bez spánku, další den, kdy bude muset lhát, aby ho nikdo neviděl plakat. Ale nohy ho nesly dál, k těm kamenným dveřím, které byly zavřeny, ale jako by na něj čekaly.

Když vstoupil dovnitř, udeřil ho zápach. Nebyl to zápach vlhka, jak by se dalo čekat, ale něco teplejšího, jako by v kostele někdo nedávno vařil. Vzduch byl tlustý, jako med, a Jindřichovi se zdálo, že každý krok ho tlačí hlouběji do minulosti. Lavice byly prázdné, ale na hlavním oltáři ležela jedna svíčka — nehořící, jen tak, jako by tam někdo zapomenul. A vedle ní ležela kniha.

Neznámá kniha. Bez titulu, bez jména autora. Když ji Jindřich vzal do ruky, stránky se samy otáčely, jako by je někdo otočil dál. A pak tu byla ta stránka — prázdná, až na jedno slovo napsané černou tuší, které se zdálo, že ho někdo právě teď napsal:

*„Vyber si.“*

Jindřich se zachvěl. Neznal tu knížku. Neznal ani tu tužku, která tam ležela vedle. Ale když ji vzal, tužka byla teplá, jako by ji někdo právě teď držel. A když ji přiložil k papíru, prst se mu hýbal sám, jako by ho něco vedlo. A pak tam bylo jeho jméno. Jeho celé jméno, které nikdo jiný neznal. *Jindřich Vejvar.*

„Co to je?“ zeptal se samému sobě, ale odpověď přišla hned. Ne hlasem, ne zvenčí — ale jako myšlenka, která mu vyplnila hlavu, jako by v ní vždycky byla, jen čekala, až ji někdo najde.

*„To, co jsi zapomněl.“*

Jindřich nechal tužku padnout. Kniha se zavřela sama od sebe. A když se otočil, aby odešel, uviděl na prahu kostela svou matku, jak stojí ve světle měsíce a mává mu. Ale matka byla v Praze. Matka byla mrtvá už pět let.

Svíčka na oltáři se rozhořela.

Jindřich se otočil zpátky. Kniha ležela na stole, ale teď tam byla jiná stránka. Tentokrát tam stálo jedno slovo, které ho probodlo jako meč:

*„Teď.“*

On nechal dveře otevřené. Když se později vrátil do města, nikdo si nevšiml, že kostel byl zavřený, když odešel. A nikdo si nevšiml, že na prahu ležela jedna svíčka, která hořela i když nikdo nevěděl, jak se tam dostala.

Teplice dýchaly, jako by nic nebylo. Ale Jindřich už nikdy nešel domů stejnou cestou. A když někdy v noci procházel kolem kostela svatého Bartoloměje, vždycky se zastavil. A vždycky tam byla jedna svíčka, která hořela sama od sebe.

A on věděl, že když se jednou rozhodne vstoupit dovnitř, už nikdy nebude stejný. Ale teď to ještě nebyla jeho chvíle. Teď ještě čekal.

A někdo nebo něco čekalo s ním.