Příběh: Kostel svatého Bartoloměje (Vyšší Brod)
Krvavý otisk dlaně na studeném kameni byl jedinou stopou, kterou Jan z Vítkovice za sebou zanechal, když se s tísní v hrudníku vrhl do temnoty lodi. V rukou svíral těžký stříbrný pohár, který předtím vytrhl z oltáře v sousedním klášteře. Dech měl krátký, rány v plicích pálily jako žhavé uhlí a každý krok po kamenné podlaze zněl v tichu jako úder kladivem do kovadliny. Zvenku, za tlustými zdivy, slyšel vzdálené volání stráží a tloučení bubnů, které rozrážely mlhu nad Vyšším Brodem.
Zastavil se uprostřed prostoru. Nad ním se klenuly špičaté oblouky, které se v šeru zdály jako prsty obřího tvora sahající k nebi. Vzduch zde byl jiný než venku; voněl starým prachem, studeným vápencem a něčím, co připomínalo vyschlé květy z léta, přestože za okny vládla zima. Jan se opřel o masivní pilíř a sklouzl po něm k zemi. Cínový prsten na jeho prstu se zaleskl v špatném světle. Věděl, že pokud ho nyní dopadnou, čeká ho šibenice nebo hůře.
V tu chvíli se stalo něco, co v žádné knize o vojenském řemesle nebylo popsáno. Z horního okna, kde se křížily žebrování klenby, dopadl jediný, úzký paprsek světla. Nebyl to obyčejný jas dne. Světlo mělo barvu čistého zlata a dopadlo přesně na místo, kde Jan držel ukradený poklad.
Muž ztuhl. Pohár v jeho rukou začal vibrovat. Nebyla to síla svalů, ale jemné chvění, jako když se v dálce probudí hrom. Jan se pokusil předmět odvrhnout, ale ruka mu neposlechla. Zlatý sloup světla se začal rozšiřovat a v jeho středu se zhmotnil zvuk. Nebyl to hlas, který by mohl slyšet kdokoli, ale spíše ozvěna v nitru lebky, tichý šepot, který zněl jako šumění řeky Vltavy v noci.
„Zde není místo pro hřích, ale pro klid,“ zaznělo mu v mysli.
Jan vycenil zuby a zasyčel. On nehledal klid, hledal přežití. Chtěl prodat stříbro a zmizet daleko za hranice kraje, tam, kde ho nikdo nezná. Přesto však pocítil, jak mu z prstů vyprchá veškerá síla. Pohár mu vyklouzl a s hlučným cinknutím dopadl na dlažbu. Vteřinu poté, než stříbro dopadlo, světlo zhaslo. Temnota se vrátila s takovou prudkostí, že Jan na okamžik ztratil zrak.
Když znovu otevřel oči, stál před ním muž. Neměl na sobě žádné bohaté roucho, jen prostý plátnový oděv, který splýval s šedí stěn. Muž ho neviděl, nebo aspoň netvářil, že ho vidí. Jen tam stál, zády k Janovi, a tichým hlasem recitoval slova, která zněla jako balzám na roztrhanou duši. Jan vstal, pomalu a opatrně, a s pohledem upřeným na stříbro ležící na zemi pocítil zvláštní prázdnotu. Ten pohár, který před hodinou znamenal svobodu, byl teď jen kusem studeného kovu, který mu v rukou pálil studem.
Vykradl se z kostela zadním vchodem, zatímco stráže prohledávaly náměstí a hřbitovní zdivy. Nechal stříbro ležet uprostřed lodi. Když vyšel do mrazivého vzduchu, cítil, že z něj něco odešlo a něco jiného přišlo. Nebyla to víra, kterou by mohl pojmenovat, ale pocit, že v tomto konkrétním místě, mezi raně gotickými oblouky, existuje brána do něčeho, co lidský rozum neumí pojmout.
Jan z Vítkovice se do Vyššího Brodu už nikdy nevrátil jako zloděj, ale jako člověk, který hledal odpověď na otázku, zda byl ten zlatý paprsek jen hrou světla v prachových zrnkách.
Kdo dnes vstoupí pod ty stejné klenby a přiloží ruku na chladný kámen, možná pocítí stejné mravenčení v prstech, které kdysi přinutilo jednoho zloděje ponechat svůj poklad v tichu svatého Bartoloměje.