Příběh: Kostel svatého Bartoloměje (Zábřeh)
„Kde jsi to schoval, ty lháči!“ Jan kletěl a tasil krátký nůž, zatímco jeho zorničky se zužovaly v šeru nové lavičky. Před ním na kolenou klečel mladý Mateáš, jehož šaty byly roztrhané a prosáklé blátem z okolních cest. Vzduch uvnitř chrámu byl těžký, cítit v něm byl čerstvý vápno a vlhkost z nevysušených zdí. Nově vyvrtaná stavba z roku 1757 ještě voněla po řemeslných dílnách a dřevě, ale pro oba muže v tuto chvíli byla jen chladnou věznice.
Mateáš se tř्हásl tak silně, že mu zuby klapaly o sebe. V dlaních svíral malý kousek pergamentu, který mohl změnit osudy několika rodin v Zábřehu. Jan ho popadl za límec a přitlačil k tvrdé kamenné podlaze. Prsty mu zbrněly chladem, který stoupal z hlubin země, kde už v kryptě spočívali první mrtví. Jan nehledal spásu, hledal moc a peníze, které mu ten papír sliboval.
„Prosím, nechte mě jít, já ho jen našel,“ vyhrkl Mateáš, ale hlas se mu zlomil. Jan ho ignoroval a začal mu hrubě prohledávat kapsy. V ten moment se z hloubi chóru ozvalo tiché, rytmické skřípání, jako by někdo vlekl těžký řetěz po dlažbě. Oba muži ztuhli. V chrámu nebyli supposed být žádní jiní lidé, dveře byly zavřené a ticho bylo tak husté, že v něm bylo slyšet i tloučení jejich vlastních srdcí.
Jan se prudce otočil. Klenba nad nimi, která už tehdy v raných letech trpěla prvními prasklinami, vypadala v šeru jako otevřená tlama obrovského zvířete. Z horních pater věže, kde se v té době ještě dobudovaly poslední detaily, sletěl náhlý proud chladného vzduchu, který zhasl jedinou svíčku u oltáře. Temnota je pohltila okamžitě.
V té naprosté černé tichosti se ozval zvuk. Nebyl to hlas, spíše hluboký, vibrující tón, který jim otřásl kostmi. Nebyly to zvony, ty tehdy ještě nezněly v plné síle, ale byl to zvuk, který přišel zespodu, z hloubky základů, které se pod tíhou stavby začaly pomalu hýbat. Jan pocítil na tváři dotek něčeho ledového, jako by ho někdo pohladil neviditelnou rukou.
„Kdo tam je?“ zařval Jan, ale jeho hlas zněl slabě a vyděšeně.
Najednou se prostor zaplavilo světlo. Nebylo to slunce, které pronikalo sklem, ale jemná, mléčná záře, která se začala šířit z místa, kde se v budoucnu měly ukrývat mincové poklady. Světlo neoslepovalo, ale odhalovalo detaily, které by v noci nebyly vidět. Jan uviděl své vlastní ruce a v nich nůž, který se mu v tu chvíli zdál být neuvěřitelně těžký, až mu vypadl z prstů a s kovovým cinknutím dopadl na zem.
Mateáš v tu chvíli přestal křičet. Díval se nahoru, kde se v záři zjevila postava, která neměla tvář, jen obrysy starého kněze v rouchu, který se vlnil jako kouř. Postava nepromluvila, ale v hlavách obou mužů se rozlehl jasný příkaz: „Vrať, co není tvé, nebo zůstaneš zde navždy jako součást těchto zdí.“
Jan se prudce odhrbl a s hrůzou v očích vběhl k východu. Vyrazil z kostela tak rychle, že zapomněl na pergament i na hněv. Vyletěl na náměstí a zbrněle hleděl zpět na hranolovou věž, která do nebe rázala jako prst varující před hříchem. Mateáš zůstal uvnitř. Když se znovu rozhlédl, světlo bylo pryč a v chrámu panoval opět mrazivý klid. Pergament v jeho ruce byl pryč, jako by ho někdo prostě vymazal z existence.
Když Mateáš vyšel ven, našel Jana sedět na zemi, bledého a zlomeného. Jan už nikdy nepromluvil o tom, co v tu noc hledal, ale zbytek života se vyhýbal pohledu na věž svatého Bartoloměje.
Kdo ví, zda to byl jen hravý stín v nové stavbě, nebo zda z hloubky země, kde se hýbaly základy, mluvil někdo, kdo hlída tajemství Zábřehu. Dnes už nikdo nezná cestu k tomu, co Jan ztratil, ale kdo vstoupí do ticha tohoto chrámu, může stále cítit ten zvláštní chlad na své tváři.