Příběh: Kostel svatého Cyrila a Metoděje (Hrčava)
Když se mu pod nohama rozpadl schod, ani se nepohnul. Jen tak stál, s prsty stále ještě sklopenými na kamenném parapetu, a slyšel, jak se za ním v kostele něco otevřelo.
Bylo to jako když se v zimě náhle roztrhne led na rybníce – nehlučně, ale s tím, že vzduch se najednou naplní něčím, co dřív tam nebylo. Vůně pryskyřice z trámů, které se mu dotýkaly rukou, se změnila v něco teplejšího, jako by je někdo zahříval dechem. A ten zvuk… jako by zvonil zvon, i když žádný zvon nehnul prsty. Jen ticho, které se náhle stalo hlukem.
Vladek Šimek, tak ho v Hrčavě všichni znali, se nepohnul. Věděl, že by měl skočit dolů, běžet, volat, ale jeho nohy byly jako z betonu. A pak tam byla ona – stěna, která se mu zdála být dřív jen dřevěnou deskou, ale teď… teď se na ní leskly barvy, které tam neměly být. Modré, jako nebe před bouřkou, a mezi nimi něco, co vypadalo jako ruce, které se snaží něco udržet. Nebo někoho.
„Pane Bože,“ vydechl, i když on sám už před týdnem přestal věřit v Boha. Přestalo mu stačit, když mu kněz v Bruntále vysvětloval, že hřích je jen omyl, že se dá napravit. Vlkův hřích byl větší než omyl. Byl to úmysl. A teď tu stál, s prsty stále ještě na parapetu, a něco mu šeptalo přímo do ucha.
„Ty jsi tu už jednou byl.“
Hlas nebyl hlas. Nebyl ani v hlavě. Byl jako echo, které přišlo z místa, kde ještě nikdo nestál. Vladek se otočil, ale nikdo tam nebyl. Jen stíny, které se táhly po zdi jako inkoust ve vodě. A pak tu byla ona – lavice uprostřed lodi, prázdná, ale s něčím, co na ní leželo. Malý dřevěný křížek, takový, jaké vyráběl Ondřej Zogata, ten hluchoněmý řezbář z Hrčavy. Vladek ho vzal do ruky a okamžitě cítil, jak mu ho někdo tlačí zpět. Ale nikdo ho nedržel.
„Proč?“ zeptal se, a jeho vlastní hlas zněl cizí, jako by ho pronášel někdo jiný. „Proč teď?“
Odpověď přišla ve formě chladu. Ne takového, který se šíří zvenku, ale z nitra. Jako by mu někdo vyndal srdce a držel ho v ruce, aby viděl, jak bije. A pak ho nechal padat zpátky.
Vladek spustil křížek a pospíchal ven, jako by ho něco tahalo za rukáv. Ven z kostela, ven z Hrčavy, pryč od toho místa, kde se náhle ocitl tam, kde nikdy nebyl. Ale když vyšel na ulici, bylo tam něco jiného. Někdo ho čekal u plotu, oblečený v černém, s tváří, kterou nepoznal. A v ruce držel ten samý křížek.
„Ty jsi mi ho dal,“ řekl cizinec. „Před dvaceti lety. A teď ho chceš zpátky.“
Vlkova ruka se dotkla kamene, který ležel u jeho nohou. Byl to ten, který mu před lety ulomil zvon v Bukovci, když ho tam posílali, aby „vyřídil věc“. A teď tu ležel, jako by ho nikdo nechal tam úmyslně. Jako by čekal.
„Co chceš?“ zeptal se Vladek, ale už věděl, že odpověď nebude mít smysl.
Cizinec se usmál. „Chci, aby sis vzpomněl.“
A pak se rozplynul ve vzduchu, jako by ho nikdy tam nebylo. Vladek zůstal sám, s kamenem v ruce a křížkem na dlani. A s otázkou, která ho pronásledovala už dvacet let: *Proč teď? Proč až teď?*
Když se ohlédl, kostel svatého Cyrila a Metoděje stál na svém místě, jako vždy. Jenže něco v něm bylo jinak. Jako by ho někdo otevřel a pak nechal zavřít. A teď tam čekal.