Příběh: kostel svatého Cyrila a Metoděje (Židenice)

Když se mu rozpadl hlas jako starý zvon

Zvonice nad Židenicemi se třásla jako opilec po nedělním výčepu. Karel Šimůnek, malíř z Brna, který přišel jen na chvíli, aby se modlil k oltáři, který nikdy nepostavil, se náhle ocitl mezi zvonem a věží, protože někdo zvenku rval do dveří. *„Pojďte, bratr, je tu člověk, který vás hledá!“*, vykřikl kněz z presbytáře, ale Karel už nevnímal nic jiného než ten prudký pád – jako by ho něco strhlo dolů, do temnoty, kde se vzduch naplnil prachem a starým voskem. Když se vzpamatoval, ležel na chladných kamenech u hlavního oltáře, a nad ním se vznášela postava, kterou nikdo jiný neviděl.

Byla to žena v šedém rouchu, který se jí lepil na tělo jako mokrá plachta. *„Ty jsi ten, který maluje lži,“*, řekla, a její hlas zněl jako šustění suchých listů pod botami. *„Ty jsi slíbil, že to uděláš jinak.“* Karel se pokusil vzít dech, ale v ústech měl náhle kovovou chuť, jako by polkl hřebík. *„Kdo jste?“*, zeptal se a jeho hlas se zlomil – nejenom proto, že měl v krku sucho, ale protože věděl, že odpověď už zná.

Žena se usmála. *„Tvá matka tě hledá.“*

Karel skočil na nohy, ale když se podíval na oltář, tam už nikdo nestál. Za to však na stěně nad hlavním křížem, tam kde byla malba sv. Cyrila a Metoděje, se náhle objevila nová postava – žena s dítětem v náručí, oblečená jako tehdy, když ho maloval na portrét pro klientku, která mu platila za lži. *„Ty jsi mi slíbil, že to bude pravda,“*, opakovala její ústní pohyby, i když z nich nevyšel žádný zvuk. *„Ale ty jsi namaloval jen to, co chtěli vidět oni.“*

Karel se chytil za hlavu. *„To není možné… já jsem tu malbu dokončil před týdnem!“*

Ale když se podíval na strop, viděl, že se modřínové trámy nad ním začaly pohybovat, jako by je někdo tiše otáčel. A pak uslyšel zvonit – ne zvon z věže, ale něco hlubšího, jako by zvonil v jeho vlastní hrudi. *„Ty jsi mi ukradl duši mé matky,“*, šeptala malba, *„a teď ti ji vraťím.“*

Karel upadl na kolena. Ve chvíli, kdy se dotkl kamene, cítil, jak mu něco vystupuje z prstů – malý kousek dřeva, jako by se mu z těla vyřízl kus vlastního srdce. *„To je ona,“*, pochopil. *„To je ta žena z mé malby.“* V ruce držel drobný dřevořez – tvář ženy, která se mu zjevila, s takovým výrazem, že mu z očí vytryskl slzy, které spadaly na oltářní kámen a okamžitě zmizely, jako by je polkl.

Když se Karel vzpamatoval, byl sám. Oltář byl prázdný, malba na stěně se vrátila do původního stavu, a jediný důkaz, že se něco stalo, byl ten kousek dřeva v jeho dlani. Na jeho povrchu byla vyryta jen jedna věta: *„Zde tě čeká pravda.“*

Karel se podíval na dveře kostela, které byly teď otevřené. Venku ho čekal chladný večer, ale v kostele bylo teplo, jako by ho někdo ohříval z vnitřku. *„Tak já půjdu,“*, zamumlal a vstal. Ale když se obrátil ke dveřím, zjistil, že už tam nejsou. Místo nich se před ním rozprostírala temná ulice, plná lidí, kteří se na něj dívali, jako by ho čekali. A mezi nimi stála žena v šedém rouchu, která mu podala ruku. *„Jenom ty víš, jak to opravit,“*, řekla.

Karel se probudil na lavici v kostele, s tím kouskem dřeva stále v ruce. Slunce už zapadalo, a zvonice nad ním zvonila – ne proto, že někdo zvonil, ale protože se sama rozhodla, že je čas.

Karel nikdy neřekl nikomu, co se stalo. Ale od té doby přicházel do Židenic každý měsíc, a vždycky, když se modlil před oltářem, cítil, jak mu někdo tiše přidržuje ruku. A někdy, když se podíval na strop, viděl, jak se modřínové trámy lehce houpou, jako by je někdo tiše zpíval.