Příběh: Kostel svatého Diviše
Když Matěj zavřel dveře sakristie, zvonil hodinový mechanismus a jeho dech se změnil v bílý oblak nad kamennými deskami.
Na lavici ležela kniha, otevřená na stránce, kde se černými písmeny čmáraly slova, která nikdo neměl číst. *„Kdo se dotkne této věci, nesmí lhát.“* Prsty mu třásly, ale zvedl ji. Stránky voněly starým voskem a prachem, jako by je nikdo neotevřel sto let. Za oknem sakristie se tyčily hroby, jejichž kříže se v zimním slunci leskly jako ztracené zuby. Matěj se podíval na zvon, který visel nad hlavou – ten s reliéfem svatého Diviše, jehož tvář vypadala, jako by právě teď mrkl.
„Ty víš, že to nemám dělat,“ řekla za ním stará Markéta, její hlas chraplavý jako suché listí. „Ten kněz by tě vykázal.“
„Já nechci lhát,“ odsekl Matěj. „Jen potvrdit.“
Markéta se posunula blíže, její šaty šustily jako suché trávy. „Lháři umírají jako psi, synu. A ty už jsi jednou měl šanci.“
Vtom se nad hlavami ozval zvuk – ne zvon, ale něco hlubšího, jako by se někdo pokusil zadržet dech. Matěj zvedl hlavu. Ve stínu oltářního obrazu, kde Joža Uprka namaloval svatého Diviše s roztaženýma rukama, se zdálo, že se barvy mírně posouvají. Jako by je někdo otíral vlhkým prstem. Srdce mu bušilo proti žebra, ale neodtrhl pohled. Barvy se zhmotnily v šedivý prach, který se začínal sbíhat ke stropu, kde se rozpouštěl ve světle, které sem nikdy nesvítilo.
„Pojď,“ sykl Matěj a vytáhl Markétu ven, dveře sakristie se za nimi zavřely s takovým rachotem, jako by je někdo zatlačil zevnitř. Na hřbitově se vzduch náhle ochladil, i když slunce pálilo jako v srpnu. Matěj se otočil – za nimi stála postava v černém plášti, tvář zakrytá kapucí. „Kdo jsi?“ zeptal se, ale vítr unášel jeho slova pryč.
„Ty jsi lhal už dřív,“ ozval se hlas z pláště. „Ale tentokrát budeš muset odpovědět.“
Markéta se zachvěla. „To není člověk.“
Matěj se podíval na knížku v ruce. Stránky byly prázdné. *„Kdo se dotkne této věci, nesmí lhát.“* Teď tam stálo jen jedno slovo, napsané černou, vlhkou barvou: „Proč?“
Když se podíval zpět, postava v černém už tam nestála. Ale na zvonu, který visel nad hlavou, se zdálo, že svatý Diviš mrká ještě rychleji než předtím. A když se Matěj dotkl kamene u vchodu do kostela, jeho prsty se zbarvily do šedé, jako by je někdo předtím otřel prachovým hadříkem.
„Zůstaň tady,“ řekla Markéta a uchopila ho za ruku. „Nech to být.“
Matěj se podíval na své prsty. Prach mu spadal z nich jako popel. „Já nechci být jako ty,“ řekl. „Kdo umírá v temnotě.“
V tom okamžiku se nad jejich hlavami rozlil zvuk – ne zvon, ale něco jako tisíce hlasů, které šeptaly najednou. *„Nesmíš lhát. Nesmíš lhát. Nesmíš—“*
Když se Matěj probral, ležel na chladných kamenech před kostelem. Kniha byla pryč. Markéta stála několik kroků od něj, tvář bílá jako vápno. „Co se stalo?“ zeptala se.
„Nic,“ řekl Matěj. „Jen jsem si uvědomil, že někdy je lepší mlčet.“
Ale když se podíval na zvon, svatý Diviš ho pozoroval s úsměvem, který vypadal, jako by ho nikdy neměl. A Matěj věděl, že příště, když přijde do kostela, bude s sebou mít tu knížku – a tentokrát ji neotevře.