Příběh: Kostel svatého Ducha (Opava)
Když se Markéta z Opavy dotkla kamene, který byl ještě teplý.
Neodolala. Přitiskla dlaně k hrubě tesaným blokům, jako by chtěla vtisknout do nich svůj tvar, jako by tím mohla zastavit čas. Za ní se vznášela vůně starého dřeva a pryskyřice, která se nikdy nevyprala z kostelních trámů, a někde hluboko dole, kde se ztrácely klenby, se tiše šustilo, jako by někdo procházel mezi náhrobky. Ale nikdo tam nebyl. Věděla to.
„Proč tu stojíš, sestřičko?“ ozval se za ní hlas, hluboký a nečekaně blízko. Markéta se otočila, ale nikdo tam nestál. Jen prázdná loď, osvětlená jen úzkými paprsky, které se vloudily mezi gotické okna jako nože. „Myslím, že víš, proč,“ dodal hlas, tentokrát jako šeptání z vnitřku jejího hrudníku.
Byla to její vlastní vina. Když před týdnem ukradla zlatý kříž z kaple sv. Barbory, nečekala, že ji to pronásleduje. Ale teď tu stála, před tímto kostelem, který nikdy nepatřil jen Bohu, ale i těm, kdo se sem scházeli v tajnosti. Minorité. Ti, kteří mluvili s chudými, kteří léčili rány a nechávali dveře otevřené i pro ty, kdo neměli jméno.
„Já nevím, co se od mě čeká,“ zašeptala, a její dech se ztratil ve studené vzduchové díře mezi klenbami.
Hlas se zasmál. „Nikdo neví. Ale ty jsi tu, ne?“
Markéta se podívala na své ruce. Prsty, které před týdnem držely zlodějský zisk, byly teď prázdné. Kříž byl pryč. Nevěděla, jak se jí podařilo ho vrátit, ale najednou ho cítila v kapse svého šatu – lehký, studený kov proti její kůži.
„Proč jste mě nechal odejít?“ zeptala se, i když věděla, že odpověď přišla už dávno.
„Protože jsi měla rozhodnout sama.“
V tom okamžiku se nad hlavou rozlil světlo. Ne ze svícnu, ne ze slunce za oknem – něco jiného. Něco, co se šířilo jako tekuté zlato po stěnách, jako by se kostel rozplynul ve světle a ona byla uvnitř něčeho, co nebylo světem. Byla tam jen ona, a hlas, který už neptal, ale jen šeptal: *„Teď už můžeš jít.“*
Když se Markéta probrala, ležela na chladných kamenech chóru. Okna byla tmavá, jako by uplynuly hodiny. Ale v kapse jejího šatu ležel kříž. A na dlažbě před ní, jako by tam nikdy nebyl, ležel malý, opotřebovaný klíč.
Nikdo neviděl, jak ho tam nechala. Nikdo neviděl, jak se po něm nahnula a vzala ho s sebou.
Když opustila kostel, venku ji čekal mrazivý večer. Na náměstí se rozsvěcely lucerny, ale ona šla dál, k řece, kde čekal loďkař, který ji odvezl přes hranici. Klíč držela pevně v pěsti.
Někteří říkají, že když v noci zavřete oči a přiložíte ucho ke zdi kostela, uslyšíte šeptání. Jako by někdo šeptal její jméno. Jako by čekal, až se vrátí.