Příběh: Kostel svatého Ferdinanda
Zatni zuby, Jakube, a nepouštěj tu kliku, dokud se ti neuklidní dlaně, zavelel v duchu Jakub z Chvalkovic, zatímco prsty drásal hrubé dřevo dveří kostela svatého Ferdinanda. Vzduch kolem něj těžkl pachem tlejícího listí a blížící se bouřky, která se nad Hanou stahovala jako černé sukno. Jakub nebyl v kostele roky; od té doby, co prodal otcův podíl na poli, aby splatil dluhy z karet, se vyhýbal posvěcené půdě jako morové ráně. Dnes ale v kapse svíral váček s mincemi, které mu nepatřily, a v hlavě mu tepala jediná myšlenka: utéct.
Dveře pod jeho náporem zavrzaly, zvuk se rozlehl prázdnou lodí jako výkřik. Uvnitř bylo šero, které prořezávaly jen úzké pruhy světla pronikající vysokými gotickými okny. Jakub udělal první krok. Podlaha studila i přes tlustou podrážku bot. Všude kolem cítil vůni starého včelího vosku, prachu a vlhkého kamene. Zastavil se uprostřed lodi, kde se staré lomené oblouky střetávaly s novějšími, bohatě zdobenými barokními štuky. Působilo to, jako by se dvě doby přetahovaly o prostor; ostré hrany minulosti se ztrácely v oblostech a zlatě přikrášlené přítomnosti.
Jakub si klekl na dřevěnou lavici. Ruce se mu třásly tak silně, až cinkot mincí ve váčku zazněl v tichu kostela jako rána bičem. Položil je před sebe na lavici. Bylo to všechno, co měl, a zároveň cena za jeho duši, kterou včera v noci vsadil proti kartám jednoho cizince. Pokud zítra peníze nevrátí, nezůstane mu nic než provaz na trámu v seníku.
„Pane Bože, jestli jsi, tak mi ukaž cestu,“ zašeptal do prázdna, ale jeho vlastní hlas se mu vrátil z klenby jako výsměch.
V tu chvíli se to stalo. Svíčka na bočním oltáři, kterou nikdo nezažehl, vzplála jasným, namodralým plamenem. Jakub zatajil dech. Nebyl to průvan, vzduch v kostele stál jako ztuhlý. Plamen se zachvěl a místo aby zhasl, začal se natahovat vzhůru, jako by sledoval neviditelný prst. Jakub se přikrčil. V záři toho podivného světla se na zdi, přímo nad oltářem, začal měnit stín. Původně jen nejasná šmouha od barokního svícnu se začala tvarovat do podoby muže, který držel v rukou váhy.
Jakubovi se zastavilo srdce. Přesně takové váhy měl ten cizinec v hospodě, když vážil stříbro. Stín se pohnul. Jedna miska vah prudce klesla dolů, až se dotkla země, a v tu chvíli se ozval zvuk – jako když praskne led na zamrzlé řece. Jakub vykřikl a zakryl si obličej. Když oči znovu otevřel, kostel byl opět ponořen do šera. Svíčka byla studená a černá.
Vstal, nohy ho neposlouchaly. Když se podíval na místo, kde ležel váček s mincemi, uviděl něco, co mu vyrazilo dech. Váček byl prázdný. Jen na dřevě lavice ležela jedna jediná mince, vyleštěná tak, že v ní odráželo světlo, které do kostela už dávno nepronikalo. Nebyla to mince, kterou tam přinesl. Byla stará, ražená v dobách, kdy tento kostel ještě stál jako pevná gotická tvrz proti světu.
Jakub se pomalu otočil a vyšel ven. Déšť už ustal a nad Chvalkovicemi se rozlila obloha čistá jako čerstvě vyprané plátno. Cestou domů se ani jednou neohlédl, ale v dlani svíral tu starou minci, která byla na dotek horká jako lidské srdce. Nikomu o tom neřekl, ani když se jeho život začal měnit a dluhy zmizely jako ranní mlha.
Dnes, po mnoha letech, lidé v Chvalkovicích stále vyprávějí o muži, který se vrátil, aby vrátil, co nebylo jeho. A když se za soumraku zastavíte v kostele svatého Ferdinanda a podíváte se na stěny, kde se gotika snoubí s barokem, možná i vy uvidíte stín, který tam nemá co dělat. Zůstává otázkou, zda jsou to jen odrazy světel, nebo zda v tom chladném kameni stále čeká někdo, kdo váží naše rozhodnutí, ještě než stihneme odejít.