Příběh: Kostel svatého Floriána (Roštění)
„Tady to končí, Antoníne, víc už ti nepůjčím ani haléř,“ sykl muž a prudce mu vytrhl z ruky poslední lístek papíru s dlužnímim zápisem.
Antonín stál uprostřed prašného cesty, v prstech stále cítil chlad kovu své poslední lístkové mince, kterou právě ztratil. V hlavě mu hřmělo. V kapse měl prázdno a v duši černou díru, kterou nevypálilo ani deset let tvrdé práce na moravské hlíně. Zbytek světa kolem něj v roce 1932 vřel novou nadějí, lidi mluvili o budování státu, o hrdosti a o budoucnosti, ale pro něj byl čas zastaven vteřinou, kdy přišel o všechno.
Otočil se a pohlédl vzhůru. Před ním tyčela nová věž, čerstvá vápno ještě oslnivě bílé v ostrém světle. Kostel svatého Floriána vypadal jako loď, která právě zakotvila v tomtěto zapadákově. Antonín k němu nepatřil. Nebyl to muž modlitby, spíše muž hněvu a tichých kleteb. Přešel přes práh, kde ho udeřil pach vlhkého tmelu a čerstvého kamene, vůně, která v přímém srovnání s jeho vlastní zmar přicházela až uráživě čistá.
Krok za krokem v nessunosti dopadal zvuk jeho těžkých bot o novou dlažbu. Zastavil se uprostřed lodi. Vzhlédl k obrazu svatého, který v rukou držel nádobu s vodou, připravený hasit plameny. Antonín cítil, jak v něm ten plamen stále hoří, ale nebyl to oheň víry. Byl to oheň nenávisti k osudu, který ho srazil k zemi.
„Co chceš ode mě, ty kamenný louteře?“ zašeptal a hlas se mu v prázdném prostoru rozlehl jako echo v jeskyni.
V tu chvíli se stalo něco, co mu vyrazilo dech. V kostele nebyl nikdo. Žádný kněz, žádný sluha, žádný věřící. Přesto se z horní části věže, tam, kde v tichu spočívaly čtyři nové zvony, ozval zvuk. Nebyl to úder kladiva do bronzu. Byl to jemný, téměř neznatelný tón, jako by někdo jemně přejel prstem po okraji sklenice. Ten zvuk nebyl v uších, ale přímo v jeho hrudníku, v místě, kde mu tlouklo srdce.
Antonín ztuhl. Světlo, které dopadalo skrze okna, se najednou změnilo. Stíny se prodloužily a prostor se naplnil zvláštní, zlatavou mlhou, která voněla po starém třešňovém dřevě a včelím voskem. Cítil, jak mu z tváře mizá napětí. Ruka, která před chvílí stiskla pěst v hněvu, se pomalu otevřela.
Najednou v tichu uslyšel svůj vlastní hlas, ale nebyl to jeho tón. Byl to šepot, který zněl jako šumění listů v blízkém háji. „Nehleď na to, co jsi ztratil, ale na to, co v sobě můžeš znovu zapálit.“
Antonín se prudce otočil. Za ním stál starý muž v prostém plátnovém oděvu. Neměl na sobě žádné knoutůvky ani sutany, jen klid v očích, který Antonína zastavil v pohybu. Starec na něj jen mírně přikývl a ukázal prstem směrem k východu z kostela, k lánům polí, které v dálce vlnily v mírném vánku.
Když Antonín mrkl, muž byl pryč. Zůstal jen prázdný prostor a ten zvláštní, doznívající tón z věže, který se pomalu rozpouštěl v tichu dopoledne. Antonín sjel po zádech chladivý mráz, ale nebyl to strach. Byla to prvotní úleva, jako když po dlouhém horkém dni konečně dopadne první kapka deště na spálenou zem.
Vystoupil ven. Svět vypadal stejně, cesty byly stále prašné a dlužné zápisy stále existovaly. Ale on už nebyl tím samým mužem. V kapse sice neměl peníze, ale v hrudi mu přestal tlouct ten černý zvon beznaděje.
Dnes už nikdo neví, kdo byl ten starý muž a zda vůbec existoval, nebo zda to byla jen hra světla a stínů v nově vybudovaných zdích. Jen se říká, že v Roštění je ticho, které člověku dokáže vyprávět pravdu o něm samém, pokud jen dostatečně dlouho mlčí pod pohledem svatého Floriána.