Příběh: kostel svatého Františka Serafinského v Chudobíně

Krvavý otisk dlaně na bílém plátně se v šeru zdál téměř černý. Matěj v hrudníku cítil, jak mu srdce tluče do hrdla, zatímco v rukou křečovitě svíral těžký železný klíč. Vstupní dveře nově vyvstaveného chrámu v Chudobíně vrzaly pod náporem větru, který vnikal do sálů a hnal prach po čerstvě položených dlaždicích. Matěj nebyl zde, aby se modlil. Přišel vymazat stopu svého hříchu, který v noci zanechal v hloubi zámeckého parku, tam, kde se stín stromů spojil s tichým výkřikem, který nikdo neslyšel.

Vzduch uvnitř voněl po vlhkém vápně, čerstvém tesařství a zbytcích včerejšího vonného tyčinkového kouře. Matěj kráčel po hlavní lodi a jeho boty vyvolávaly ohlušující echo, které se odráželo od valených kleneb. Zastavil se před obrazem svatého Františka. Světlo, které pronikalo úzkými okny, dopadalo přesně na tvář světce, jenž hleděl na něj s neznámým klidem. Matěj zasyčel mezi zuby a odvrátil zrak. Nemohl snést ten pohled. V kapse měl dopis, který měl zničit, důkaz zrady, která mu měla zajistit místo v dobré společnosti, ale za cenu něčího zániku.

Když se sklonil, aby dopis hodil do žárové misky, podlaha pod ním najednou zavrzala. Nebyl to zvuk dřeva, ale hluboký, hrobový tón, který přišel z hloubky země. Matěj ztuhl. Věděl, že hluboko pod jeho nohama, v tiché hrobce, odpočívají mrtví z rodu Volšinských. V ten moment se v sále rozlil podivný, zlatavý jas, ačkoli slunce bylo zakryto mraky. Světlo nešlo z oken, ale zdálo se, že vyvěrá přímo z kamene, z velmi místa, kde stál.

V tichu se ozval šepot. Nebyl to hlas člověka, spíše šum tisíce křídel, který mu zaplnil celou hlavu. Matěj se rozhlédl, ale byl v kostele sám. Jen on a ticho, které najednou začalo mluvit. Ne slovem, ale obrazy. Viděl tvář toho, koho zradil, viděl slzy a prázdnou kolébku. Každý z těchto obrazů pálil jako žhavé uhlí. Matěj klesl na kolena. Tvrdý kámen mu vrazil do kloubů, ale on to nevnímal. V rukou pocítil náhlý chlad, jako by ho dotkla ledová ruka z podsvětí.

Zatřásl sebou a vytrhl se z transu. Všiml si, že dopis, který měl v ruce, je pryč. Zmizel. Jen prázdná dlan, stále ještě špinavá od prachu a strachu. Vzhlédl k obrazu svatého a přísahal si, že v tu chvíli viděl, jak se koutky úst světce mírně pohnuly v laskavém, ale varovném úsměvu. Matěj vstal, ale už nebyl tím stejným mužem. V jeho hrudi se něco zlomilo a zároveň znovu spojilo.

Vyšel ven do chladného vzduchu parku. Podíval se zpět na fasádu, kde v portálu hrdě stál rodový znak Wittenů. Vědomost, že jeho tajemství už nepatří jen jemu, ale že bylo pohlceno tímto místem, ho paradoxně osvobodilo. Cítil, jak mu z tváří stékají první slzy, které nebyly z bolesti, ale z těžkého břemene, které v kostele nechtěně zanechal.

Kdyby dnes někdo sestupoval do hrobky pod kostelem, možná by našel jen starého zakladatele a jeho rodinu. Ale kdo ví, zda v klenbách neleží i ten dopis, který zmizel z Matějovy ruky, nebo zda tam stálestálestvuje tichý šepot, který v roce 1716 změnil jednoho zloho člověka. Kdo z nás dnes vstupuje do tohoto chrámu, ví, zda přichází hledat spoření, nebo zda přichází s Burden, kterou chce nebytí vymazat.